Dal by se o tom natočit film. Slavný spisovatel, jehož film (byl autorem předlohy a spoluautorem scénáře) vyhrál Oscara, musí svá nejlepší díla psát kvůli vzniklé nepřízni režimu do šuplíku. Pak ale veřejně oznámí, že ona dusivá moc je vlastně to nejlepší, co mohlo jeho národ potkat. Pod dohledem cenzorů následně přepíše své texty, zbaví je všeho, co by mohlo dráždit, a jeho knihy vyjdou ve statisícových nákladech. Natočí se podle nich filmy, které díru do světa neudělají, doma se však na ně stojí dlouhé fronty. Když pak režim padne, zájem o našeho spisovatele náhle opadne a on svůj život ukončí na chodníku pod oknem nemocnice, v níž v samotě tráví poslední dny.
O Bohumilu Hrabalovi, od jehož narození v pátek uběhne sto let, se ale žádný takový film netočí a točit asi ani nebude. V obecném pohledu totiž na jeho příběhu není nic zvláštního: takové kompromisy, na něž přistoupil v polovině sedmdesátých let, přece u nás podstupoval každý. Kdo chtěl oficiálně uplatnit svůj talent nebo záliby i po sovětské invazi, musel s režimem nějakým způsobem spolupracovat. Hrabalův příběh by v tomhle ohledu neměl být výjimečnější než třeba mistra v továrně, který by za normalizace taky nemohl svou práci dělat bez toho, že držel s režimem krok.
Tahle paušalizace života za normalizace, do níž se musel vejít i Bohumil Hrabal (musel, protože chtěl), může v mnohých zanechat větší dojem než jeho dobou poznamenané knihy. Autor, který své existenciální texty od padesátých let plnil postavami, jež touha po autentickém životě vyhání na okraj společnosti, se vlastního outsiderství s přibývajícím věkem bál natolik, že mu stálo za to shrbit záda před kulturtrégry, kteří se naprosto nemohli měřit s jeho velikostí. Člověk, který jako málokdo dokázal zachytit hořkou bezvýchodnost lidského bytí, najednou přijímal, jak se republika baví a dojímá poetickou idylkou ve filmových úpravách jeho díla.
S Menzelem na dně
Smyslem kompromisů v sedmdesátých a osmdesátých letech byla obvykle snaha dělat „svoji práci“ (i když v režimu, jenž všechno řídil, by se mělo spíš říkat „jejich práci“). Jak tomu bylo u Bohumila Hrabala? Aby mohl být i po utažení šroubů masově čteným a skrz filmy sledovaným autorem, potlačil v sobě geniálního zapisovatele lidských tragédií a nechal ze sebe udělat idola všech bodrých žvanilů. Z jeho originálních nekompromisních textů, v nichž se něha projevovala přijetím všech životních surovostí, zbyla v oficiálních vydáních uhlazená selanka. Jeho literární jízda skončila v menzelovské krasosmutné hospodě, kde se při opileckém pábení hledají perličky na dně půllitru a kde se mají všichni rádi, ať už se za okny děje cokoli.
Nejde jen o to, že největší český spisovatel druhé půle dvacátého století vykoupil svou popularitu tím, že málokdo přečetl to, co ve skutečnosti napsal. Jeho přitakání režimu mělo obecný přesah, když řadě lidí sloužilo jako alibi, že ustoupit a spolupracovat je správné, když spolupracuje i Bohumil Hrabal. Nestálo by to přece jen za film?
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
