Bohumil Hrabal: V osidlech cenzury

V pátek uplynulo dvacet let od úmrtí Bohumila Hrabala. Připomeňte si českého spisovatele textem, který výjimečně odemykáme. Pojednává o kontroverzní etapě Hrabalova života, kdy jej podobně jako většinu zdejších obyvatel dohnala normalizace - a kdy byl nucen volit, co je ochoten obětovat, aby znovu vycházely jeho knihy. Článek vyvolal velkou diskusi, na kterou posléze redakce reagovala komentářem Kdo dělá z Hrabala dementa.

 …

Měl nakročeno mezi světové literární celebrity. Byl zván na čtení a sympozia do Paříže, Londýna, Říma, Ostře sledované vlaky natočené podle jeho knižní předlohy získaly v roce 1967 Oscara. Pak ale do Československa vtrhly ruské tanky a začala „normalizace poměrů“. Bohumil Hrabal byl zařazen na seznam zakázaných spisovatelů.

Namísto světového úspěchu jej čekala úzkost, strach a těžké volby, co ze svého života a práce zradit, aby něco jiného mohlo přežít. Na podobné obchodování musela během tzv. normalizace přistoupit většina Hrabalových čtenářů a spoluobčanů, takže by Češi měli svému autorovi dobře rozumět. Příznačným dědictvím doby však zůstává, že osobnost i dílo slavného spisovatele, od jehož narození uplyne 28. března sto let, přetrvávají v povědomí domácího publika v jeho zkreslené cenzurní podobě.

Přišlo jich tehdy na pražskou Kampu třináct. Stáli v kruhu, dlouhé vlasy jim přes zvednuté límce kabátů padaly na ramena. Z tašek a batohů vyndávali všechny Hrabalovy knihy, které doma našli, a házeli je na hromadu. Pak Ivan Jirous, přezdívaný Magor, škrtnul sirkou. Byl duben 1975, v centru Prahy začal zvláštní protest: pod dotykem plamene černaly stránky knih, které všichni ti dlouhovlasí mladíci kolem ohně milovali a četli je s vášní a obdivem – Ostře sledované vlaky, Morytáty a legendy, Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet…

Činem, jenž členy tehdejšího undergroundu tolik pobouřil, byla Hrabalova odpověď na zdánlivě nevinnou otázku redaktora týdeníku Tvorba ve vydání z 8. ledna 1975: „Proč jsme se vlastně tak dlouho neviděli? Co byste chtěl sdělit svým čtenářům?“ Redaktor – jehož jméno bylo dlouho neznámé, protože se pod text nepodepsal – přitom velmi dobře věděl, proč světově uznávaný spisovatel před pěti lety zmizel z tuzemských knihkupectví, knihoven a edičních plánů. Od definitivního nástupu normalizační komunistické moci v roce 1970 se Bohumil Hrabal ocitl na seznamu autorů, kterým bylo znemožněno publikovat. Kajícný rozhovor v týdeníku považovaném za pilíř režimní propagandy byl podmínkou, jež měla poníženému tvůrci přinést odpuštění vládců a návrat do státních nakladatelství.

„Chtěl bych jen, aby všichni moji čtenáři věděli, že to myslím poctivě s nimi i se socialismem, protože bez něho a mimo něj si nedovedu představit ani dnešek, ani budoucnost,“ odpověděl tehdy na otázku anonyma z Tvorby Bohumil Hrabal. „Nechci stát stranou, chci po svém způsobu přispívat k tomu, aby mezi lidmi byly vztahy, jaké mají být mezi socialistickými lidmi. Myslím, že dnešnímu Svazu českých spisovatelů jde právě o to, aby tohle pochopili všichni poctiví čeští spisovatelé, pro které je nejdůležitější, co řeknou jejich práci naši čtenáři, a ne někdo v nějakém zahraničním vysílači nebo tak.“

Jirous a další máničky kolem ohně tehdy nemohli vědět, že právě tato část rozhovoru byla zfalšovaná, ale i kdyby to věděli, jejich postoj by to zásadně nezměnilo. Bohumil Hrabal se od textu nedistancoval, a už jenom to, že přistoupil na nabídku demonstrovat svůj příklon k normalizátorům, pro ně znamenalo zradu. Bohumil Hrabal se v jejich očích proměnil v jednu z reklamních tváří režimu, v intelektuálně lákavějšího Karla Gotta.

Míra jejich rozhořčení vyjadřovala výjimečnost a symbolický význam Hrabalovy společenské a kulturní pozice. Jeho popularita mezi českými čtenáři neměla obdoby. Při vydání každé jeho nové knihy čekali před obchody ve čtyřstupech a jeho uznání daleko přesahovalo hranice Československa. Vedle Miloše Formana a Milana Kundery patřil mezi nejznámější české intelektuály ve světě. Tím, že ho komunisté získali – i když jen formálně – na svou stranu, dosáhli dalšího vítězství v demoralizování tehdejší společnosti.

V soukromém azylu

Pro Bohumila Hrabala znamenal rok 1970 hluboký a radikální zlom. Nešlo jen o zákaz publikování. Nedávno mu krátce za sebou umřeli oba rodiče a musel najednou také řešit, co bude dělat: jako každý obyvatel Československa potřeboval mít v občanském průkazu razítko dokládající pracovní poměr, protože jinak mohl skončit na rok a půl v kriminále za „příživnictví“. Zároveň mu státní agentura Dilia, která exkluzivně zastupovala české spisovatele v zahraničí, blokovala práva na překlady a snažila se omezit jeho finanční příjmy.

A do toho se mu zkomplikovala bytová situace. V přestavěné kovárně v libeňské ulici Na Hrázi, kde žil se svou ženou, už poněkolikáté prasklo potrubí a na vlhkých stěnách pokojů bujela plíseň. Přemýšlel také o emigraci, o čemž svědčí fragment jeho textu z roku 1971: „Před několika lety jsem byl v morální situaci volby, zda mám zůstat doma, nebo venku. A rozhodl jsem se pro tuto zemi, a tak už tenkrát jsem svou volbou rozhodl o sobě, že čas od času budu procházet velkými i malými volbami, ze kterých je sestrojován život.“

Byl si snad už tehdy vědom, že bude nucen k ústupkům a kompromisům? Přiznával o sobě, že je křehký a bázlivý člověk, a zkušenosti s estébáky už měl. Poprvé přišel na výslech do jejich spletitého komplexu v Bartolomějské ulici nedaleko Národního divadla už v roce 1968. Na filmovém festivalu v německém Mannheimu se totiž setkal s protistátním „nepřítelem číslo 1“ – Pavlem Tigridem, šéfredaktorem exilového časopisu Svědectví – a poskytl mu rozhovor pro Rádio Svobodná Evropa. To tajné policii samozřejmě nemohlo uniknout. Výslech probíhal pět hodin, a jak na Hrabala zapůsobil, vylíčil v autobiografické próze Proluky (oficiálně vyšly roku 1991) ústy své ženy Elišky: „A můj muž mi pak řekl, že zpočátku byl pohovor s velkým smíchem. (…) Pak ale kapitán Rarach praštil pěstí do stolu a řekl… tady nejsme na nějaký besedě nebo v hospodě! Teď bude protokol o tom, jak jste napomáhal nepříteli a zrádci republiky Pavlu Tigridovi… a můj muž vyprávěl (…) měl čím dál větší pocit viny. (…) Od toho dne začal mít můj muž posunuté oko (…) ohlížel se, mluvil šeptem…“

Po nástupu normalizace a zákazu vydávat své knihy zvolil Hrabal stejnou strategii jako miliony jiných Čechů: stáhl se z veřejného života a odstěhoval se na svou chatu v Kersku poblíž Nymburka. Hledal tu úkryt nejen před dotazy a výslechy StB, ale i před údělem popularity – zvědavými lidmi, dychtivými čtenáři a různými přítelíčky. Tady v ústraní po nedávných bouřlivých letech paradoxně našel klid a prostor na psaní.

Ve zmíněných Prolukách vypráví, jak vychází na dlouhé procházky po okolních lesích a vesnicích, v tajných skrýších má schované lahvičky se šnapsem. Užívá si klid a samotu, noří se do psaní. Pak jednou – v horečném zápalu osmnácti dní – do svého psacího stroje doslova namlátí vrcholnou prózu Obsluhoval jsem anglického krále (1971). A krátce nato první část Příliš hlučné samoty (1972) a Něžného barbara (1973). Obzvláště první dvě knihy jsou v rámci jeho díla výjimečné. Obě pojednávají o střetu obyčejného člověka s velkými dějinami.

Zatímco Jan Dítě, hrdina Anglického krále, je člověkem bez vlastností, který se vždy hbitě přizpůsobí změnám společenských podmínek, Hanťa z Hlučné samoty chce zůstat sám sebou, a volí proto život outsidera. Žije a pracuje na společenské periferii, kde si ho režim nevšímá a on může ve skromných podmínkách zůstat relativně svobodný. Paradoxní jsou důsledky životních strategií obou hrdinů. Jan Dítě ve stejné chvíli, kdy získává všechno, po čem celý život toužil – tedy společenské uznání a majetek –, po komunistickém převratu v roce 1948 zároveň všechno ztrácí. Teprve v šumavském vyhnanství, kam je pracovně přidělen, nachází útěchu a smysl svého podivuhodného života v tom, že o něm může vyprávět pár tamním vesničanům.

Hanťa naproti tomu zůstává sám sebou, totalitní režim se mu ale i tak dere zvenčí do života. Nacistické a později komunistické čistky mu do jeho předměstské sběrny surovin přinášejí vedle bezcenného dobového tisku také filozofické a duchovní spisy a krásnou prózu, z nichž sestavuje umělecky kolážované balíky. Kromě něj však nikdo jeho díla jako umělecké artefakty nevnímá, protože nekončí v galeriích, ale ve stoupě. Svůj osud nakonec končí sebevraždou, kdy do jednoho z balíků vloží své vlastní tělo, čímž svůj život i své dílo umělecky završí.

Jan Dítě tedy končí na periferii, Hanťa v zapomnění. Poměřoval snad Bohumil Hrabal skrze osudy svých postav svou situaci? Nikdo z literárních historiků po tom nepátral a se svými hospodskými kumpány se na to téma nebavil. Jisté nicméně je, že jemu pro vyprávění pár posluchačů nestačilo. I v cenzorsky spoutané zemi toužil získat své početné čtenářstvo zpět. Zvolil proto kompromisní řešení, cestu „bázlivého hrdiny“, jak se sám charakterizoval.

Už není kam utéct

Hrabalův „zákaz“ samozřejmě nebyl a nemohl být absolutní: jeho knihy i po roce 1970 dál vycházely v zahraničí, v exilových nakladatelstvích a v pomalu vznikajícím domácím samizdatu. Ale to zároveň zvyšovalo zájem o jeho osobu ze strany režimní politické policie. Dvacátého pátého února 1972 jej StB registruje ve svých svazcích jako „prověřovanou osobu“ pod krycím jménem Hrbáč a na podzim téhož roku je svazek převeden do „vyšší fáze rozpracování“. Výlety do okolí Kerska se pro Hrabala proměňují v úniky. Na procházky už nechodí proto, aby našel klid, ale aby jej někdo nezvaný nezastihl a nepřekvapil doma.

O tom, pod jakým drobnohledem tehdy žil, Hrabal vypráví v konfesním textu Totální strachy z roku 1990. Jednu ze skrýší, kam utíkal před obávanými návštěvami, které se stále častěji objevovaly u vrat, si udělal v nedalekém stohu slámy. Policajti ho však vyčmuchali i tady.

„…a tak jsem za pěkného počasí byl zahrabaný ve slámě, bylo tady teplo, i když byl konec máje… A tak jsem si lebedil, když vidím, jak po Farské cestě jede ke stohu volha, zastavuje, vyskočil z ní velitel ze Sadské, napomádovaný a v parádní uniformě (…) na prsou měl dalekohled a já jsem hrůzou nemohl vstát. (…) lehl si vedle mne a ze služební brašny něco vytahoval… já jsem přivřel oči, myslel jsem, že na mne vytáhne další můj samizdat, ale on vytáhl jen notes… a tak jsme leželi a on se mi svěřil, že by rád psal, jestli to je těžké se stát spisovatelem?“

Podobně jako nikdy nepsychologizoval své prózy, nenechává Hrabal nahlédnout do svého nitra ani v téhle absurdní vzpomínce. Její důsledky jsou evidentní: totální ztráta soukromí a svobodného pohybu. Nemůže udělat nic, co by neuniklo všudypřítomnému pohledu tajné či uniformované policie. Už není, kam se utéct.

„Bezpečně se cítil jen v autobusu cestou z Kerska do Prahy a zpátky. Měl tehdy stále pocuchané nervy. Začal být nerudný a vzteklý. Bez prášků neusnul,“ vypráví Hrabalův kamarád, výtvarník Oldřich Hamera. „Když jsem mu chtěl povědět něco o samizdatových vydáních jeho knih, skákal mi do řeči, ať mu nic nepovídám, že o tom nechce nic vědět, že by se pak mohl prokecnout před estébáky. On nechtěl svým případným prořeknutím někomu ublížit.“

Podobně o jeho tehdejším psychickém stavu svědčí Jiří Menzel ve svých pamětech Rozmarná léta: „Byl nerudný. Bál jsem se ho. Ne jeho, ale jeho nerudnosti, často i vzteku.“

StB především toužila zjistit, kdo od Hrabala přejímá jeho rukopisy a šíří je v samizdatu a do exilových nakladatelství. Podle svědectví jeho přátel si ho několikrát předvolali do Bartolomějské ulice, pravidelně jej navštěvovali v Kersku. Na cyklistickém výletě ho doprovázeli v černé volze, oslavu jeho 57. narozenin v hospodě Hájenka přerušili perlustrací všech hostů. Hrabala se zmocňoval stihomam – když před chatou zastavil vojenský gazík, začal si nejprve navlékat podvlíkačky, aby byl do vězení patřičně vybaven. Pak ale vyběhl na zahradu, přeskočil plot a schoval se za větvemi smuteční vrby. Přivolalo jej až volání jeho ženy, že přijel neohlášený kamarád z Ostravy.

Režimu však nešlo jen o to nahnat Hrabalovi strach. Chtěli muže, jehož díla v šedesátých letech vycházela v deseti- i stotisícových nákladech, dostat do stáje svých celebrit. Traumatizující nátlak StB kombinovaný s lákáním a návnadami nakonec Hrabala nalomil.

Obchod s normalizačním Mefistem

Dnes už z několika svědectví víme, že interview pro časopis Tvorba vznikalo už od října předchozího roku 1974. Mělo několik verzí a konečnou podobu mu dali komunističtí editoři, aniž by ji Hrabal – čehož si ovšem musel být dopředu vědom – mohl jakkoli ovlivnit. Text nebyl podepsaný, nicméně podle pozdějšího svědectví známého režimního básníka a redaktora Tvorby Karla Sýse byl hlavním autorem šéfredaktor týdeníku Jiří Hájek. Ten také zřejmě dopsal ony výše citované věty o socialismu, jejichž jazyk není podle literárních znalců Hrabalův.

Tím ovšem normalizační ulička jeho ponížení nekončila. Celá akce byla součástí komplikované partie, o níž už teď není možné zjistit podrobnosti (Hrabalův svazek StB byl zničen v roce 1989). Jediným dalším důkazem je ponížený Hrabalův dopis stranickému ideologovi a členu sekretariátu ÚV KSČ Janu Fojtíkovi, který měl na starosti kulturní propagandu. Po Hrabalově smrti jej našel jeho kamarád Tomáš Mazal v jeho pozůstalosti. Spisovatel ho odeslal 25. října 1974, tedy ve stejnou dobu, kdy vznikal rozhovor pro Tvorbu:

„Vážený soudruhu doktore Fojtíku, (…) už nechci své známé informovat o svých textech formou samizdatu, ale půjdu na to rovnou. Byl jsem rád, že mne vyhledali dva mladí redaktoři Tvorby a nabídli mi možnost publikovat v jejich týdeníku. Pod dojmem té možnosti jsem si s rozvahou řekl, že od té doby budu kdekoliv a s kýmkoliv vystupovat jak řádný a uvědomělý občan tohoto státu a budu hájit jeho koncepci, že omezím se ve styku s lidmi jen na ty občany, kteří nejsou v rozporu se společností, ve které žiji. (…) Prosím Vás, soudruhu doktore, abyste přihlédl ke všem okolnostem a mé dobré vůli a trochu mi pomohl při mém sice opožděném, ale přece jen novém vstupu do naší literatury nejen v Tvorbě, ale slovesné tvorbě vůbec.“

Své pokání v režimním týdeníku Hrabal později obhajoval obchodně: ponižující rozhovor byl úlitbou, aby ve stejném čísle Tvorby mohla vyjít jeho „Zpověď pábitelského učně“, poetické vyznání jeho spisovatelského kréda. A je pravdou, že mezi ostatním smetím vypadá ten text dodnes zajímavě a téměř podvratně. Nicméně i to zřejmě režírujícím ideologům stálo za to. Zpověď navíc před publikací důkladně upravili redaktoři Tvorby, takže se celý „obchod“ jeví pro Hrabalovo budoucí potýkání se s režimem a cenzory jako charakteristický.

zvětšit obrázek

V osidlech cenzury

Nutno říci, že Bohumil Hrabal, který vydal svou prozaickou prvotinu až v roce 1963, měl samozřejmě s cenzurou bohaté zkušenosti. Už v šedesátých letech muselo být vydání každé knihy doprovozeno lektorským posudkem, v němž se zkoumala i případná ideologická závadnost.

Hrabal tedy jistě tušil, k jakým procedurám bude muset svým návratem do státních nakladatelství svolit. Jak navíc brzy zjistil, od šedesátých let notně přituhlo. Jeho knihy napříště lektorovali vždy nejméně dva redaktoři nakladatelství a jeden nebo i více lektorů externích. Mezi nimi měl poslední slovo Vítězslav Rzounek, absolvent Akademie společenských věd v Moskvě a vládce nad oficiálně vydávanou literaturou po celou dobu normalizace. Bez jeho posudku se nadále neobešlo vydání žádné Hrabalovy knihy. A Vítězslav Rzounek si dával na své práci záležet.

„Ideologické i literární výtky měl ke každé jeho knize,“ popisuje Petr Kotyk z Památníku národního písemnictví, jeden z autorů knihy Hlučná samota. Sto let Bohumila Hrabala 1914–2014, jež právě vychází v nakladatelství Mladá fronta. Na pracovní stůl přitom z kartonu vyndává štos Rzounkových posudků a tzv. lektorských průvodek. Vyplývá z nich, že Rzounek nezasahoval jen do skladby Hrabalových povídkových souborů, mnohé texty z nich vyřadil a naopak do nich vložil jiné, nutil ho škrtat z textů jména „nepřátel socialismu“, a dokonce dopisovat nové postavy. „Bylo by vhodné začlenit v závěru chlapce z Krasosmutnění, který tam oficiálně objektivizoval oficiální podstatu (nerovnost) krasosmutnění, ideologické její nadstavby,“ čteme třeba v posudku na Harlekýnovy miliony.

Modelovým příkladem, jak jeho lektorské posuzování Hrabalových textů probíhalo, vyjevuje osud rukopisu Domácích úkolů. Autor jej odevzdal v listopadu 1980. Nejprve byl lektorován třemi nakladatelskými redaktory a po splnění jejich připomínek dostal v dubnu 1981 rukopis na stůl Rzounek. A opět jej autorovi vrátil. Ve svém posudku napsal: „V textu, zejména v prvé a druhé části, jsou politické problémy. Mám na mysli především historii se Skřivánky. Nevím, co chce autor tímto útokem vyvolat. Nutně takto podpoří názory, že bylo v sedmdesátých letech potlačeno umění na úkor neumění. (…) Dál – je věcí Hrabalovou, že považuje Hiršala za básníka. Je ovšem třeba vzít tvrdě na vědomí, že Josef Hiršal je militantní bojovník proti socialismu. O jeho činnosti v šedesátých letech mohu podat velmi konkrétní svědectví. Bohužel i J. Kolář. Dávno přestal být lumpenproletářem z Kladna, jak jsem ho znal za války. Není obtížné dokázat, že jeho úspěch za hranicemi v šedesátých a sedmdesátých letech je podmíněn jeho politickými postoji.“

Hrabal text přepracoval podle jeho připomínek. Vypustil text o vzniku Skřivánků na niti, kde popisuje obtíže s cenzurou z roku 1958, a vyhodil texty, v nichž se objevila jména Hiršal a Kolář.Když v květnu přinesl další verzi, Vítězslav Rzounek přednesl nové požadavky. Jako obvykle varoval před ,,nebezpečím naturalismu“ a navrhl kvůli tomu vyřadit další text – Růžová drůžička. Hrabal opět vše vyplnil a Rzounek 26. července 1981, po tři čtvrtě roce zkoumání a přepisů, konečně svoluje k publikaci knihy.

Na vší té šikaně je pozoruhodná jedna věc: Hrabal se nikdy nebránil. Ani jednou se nevzepřel. Na každou Rzounkovu námitku přistoupil a své texty pokaždé podle jeho instrukcí přepracoval. Jedno z možných vysvětlení podává literární teoretik Petr A. Bílek, který v té době na FF UK dělal aspiranturu: „Rzounek ho nechával hodiny úmyslně čekat, až se k němu Mistr pročekal. A Hrabal tohle ponižování podstupoval, protože věděl, že skrze Rzounka si jistí své publikování. Byly to obrazy, které mi vzaly náladu na několik dní: velký autor, ponížený normalizačním kulturtrégrem, a ochotně toto ponižování podstupující. Dokonce mu každou svou vydanou knihu nosil podepsanou.“

Podle Bílka však bylo zároveň už od šedesátých let jasné, že Hrabalovi nikdy nešlo o přesnou podobu textu. Často své texty měnil, jeho počáteční metodou byla literární koláž a například Hlučnou samotu napsal ve třech verzích, z nichž první byla veršovaná a třetí nekončila dobrovolnou smrtí Hanti, pouze o ní snil. „On s těmi úpravami zkrátka neměl příliš velké morální problémy,“ podotýká Petr A. Bílek.

Jeho slova potvrzuje Hrabalův přítel, kritik a esejista Josef Kroutvor: „Kupodivu mu nevadilo, že jeho knížky vycházejí v oficiálních nakladatelstvích i v samizdatu. Řekl mi, že ty jeho knihy se jednou přiloží k sobě, stisknou se dohromady jako pravá a levá ruka a teprve jejich otištění do sebe vydá skutečnou pravdu sdělení.“

Jenže kolik Hrabalových čtenářů mělo po revoluci k tomuto „stisknutí“ čas a chuť? Publikace jeho knih během normalizace vyvolávala dojem, že jeho tvorba je široce přístupná a známá. Jen okruh jeho přátel věděl, v jak pozměněné podobě vychází.

„Z normalizační tvorby jsou autentické jedině Postřižiny (1976),“ shrnul výsledek mefistovské smlouvy Hrabala s režimem Václav Kadlec, porevoluční vydavatel jeho Sebraných spisů. „Slavnosti sněženek byly derivovány, Městečko, kde se zastavil čas odmocněno, Hlučná samota a Něžný barbar vytknuty do závorky – tato smutná matematika zůstala obrazem normalizační kultury.“

Převedeno do méně poetické řeči: ze Slavností sněženek zmizely celé stránky textu, novela Městečko byla ochuzena vyškrtáním erotických, filozofických a náboženských motivů, místo nichž Hrabal po vůli cenzorů zdůraznil ty sociálně kritické. Něžného barbara a Hlučnou samotu propojil do jedné knihy, kterou nazval Kluby poezie (1981) – oba texty se tu střídají systémem sudých a lichých kapitol a jsou silně zkrácené.

Ať už však svoluje k jakýmkoli úpravám a škrtům, nikdy nesklouzne k obhajobě režimu nebo jeho ideologie. Pokud Hrabal dělá ústupky a kličkuje, znevažuje vždycky jen sám sebe, ale nikdy své texty. V těch si i přes všechny úlitby drží výjimečnou literární úroveň – stylovou i obsahovou.

„Hrabal musel kličkovat, ale nikdy se nesnížil k přímé spolupráci,“ dodává Josef Kroutvor. „Jako bývalý právník se někdy dovolával starého rakouského zákoníku, který dovoloval matce zapírat a lhát v případě, že obviněnou osobou bylo její dítě.“ A protože Hrabal se svou ženou Eliškou děti mít nemohli, je jasné, že pro něj byly těmi potomky jeho knihy.

Zpět k rukopisům

Ale všechno má své meze a měla je i Hrabalova ochota ustupovat normám normalizace. Když lektoři nakladatelství Československý spisovatel odmítli v roce 1986 přijmout jeho autobiografickou trilogii Svatby v domě a chtěli po něm, aby ji přepracoval, měl toho „bázlivý hrdina“ dost.  Odmítnul a před ústupky dal přednost publikování v samizdatu a exilových nakladatelstvích. Do revoluce už pak žádný nový text oficiálně nevydal (vyšly jen výbory jeho starších povídek).

Komunisté mu samozřejmě dali silně pocítit, co taková neposlušnost znamená. Celkem šestkrát navštívil výslechovou místnost StB v Bartolomějské ulici, kde z něj tajní zkoušeli vytáhnout, jak se jeho text dostal do zahraničí. Pod jejich tlakem byl Hrabal navíc donucen napsat Ludvíku Vaculíkovi, Václavu Kadlecovi a dalším samizdatovým vydavatelům dopis, že si nepřeje další rozšiřování svých rukopisů. Zároveň za nimi ale poslal svou ženu Elišku, aby okolnosti vzniku dopisu vysvětlila. „Jedno odpoledne se u nás doma zastavila a vyřizovala, že byl k tomu donucen,“ vypráví Ludvík Vaculík. Napsal proto Hrabalovi odpověď, jejíž kopii poslal i Státní bezpečnosti: „Vaší žádosti nedá se vyhovět. Kde na Váš rukopis přijdu, tam si ho i nadále budu opisovat, a když to neudělám já, stejně to udělají jiní. Potvrzuju tímto, že jsem Váš povinný protest dostal, a přeju Vám… klid i neklid v té směsi, kterou potřebujete ke psaní a ke zdraví.“

Jeho přání jako by bylo předtuchou dalších událostí. Žádný z Hrabalových přátel si dnes už nepamatuje, co přesně vedlo k jeho nervovému kolapsu. Jisté je jen to, že Eliška Hrabalová nechala svého muže v květnu 1986 hospitalizovat na neurologickém oddělení pražské Nemocnice Na Bulovce.

„O jeho tehdejším stavu kolovaly po Praze nejrůznější zvěsti,“ vzpomíná Josef Kroutvor. „ Hrabal prý trpí depresemi, a dokonce prý chtěl vyskočit z okna. Po nějaké době jsem ho potkal na Čechově mostě, měl na očích černé brýle, které nikdy nenosil a které mu dodávaly vzhled člověka, jenž se skrývá. Opřel se o zábradlí a mluvil o svých potížích, o nespavosti, o tom, že nemohl číst ani psát. Nad psaním jen mávl rukou a řekl: ‚Proč také?‘ Pak se jeho zdravotní stav začal lepšit, ale ta vnitřní trápení pokračovala.“

Po revoluci v roce 1989 se situace kolem Hrabala změnila. Zájem o literaturu ustoupil do pozadí, lidé byli zaujati svobodou médií, každodenními událostmi a politikou. Václav Kadlec zahájil v roce 1992 v Pražské imaginaci vydávání Hrabalových sebraných spisů, ale o knihy už nebyl takový zájem. Společnost jako by se Hrabala nasytila, užila si ho a teď už potřebovala něco jiného než pábení.

Když 3. února 1997 zemřel slavný spisovatel po pádu z okna, téměř nikdo z jeho blízkých přátel nepochyboval, že šlo o sebevraždu. Přiměly jej k ní nejen nemoc a bolesti těla, ale především bolesti duše ztrápené rozkladnou hrou normalizačního režimu, na niž přistoupil a kterou vyhrát nebylo vlastně možné.

V obecném povědomí dnes Bohumil Hrabal zůstává jako hospodský kumpán, pábitel, laskavý vypravěč, který i v surovém světě dokáže objevovat krásu. To je však jen jedna z vrstev jeho osobnosti a díla. Co má totiž s pábením společného Jan Dítě z Anglického krále? Jeho osud je mnohoznačnější než ten bodrého blonďatého chlapíka z Menzelova filmu. Je to bestie, člověk mimo dobro a zlo. A jak koresponduje úzkost a deziluze „hlučné samoty“s krasosmutnou atmosférou filmových Poztřižin?

Sté výročí Hrabalova narození je pro jeho čtenáře výzvou. Vrátit se zpět k původním verzím jeho textů a číst je v nezkreslené podobě, bez zpotvoření cenzurou, bez líbivých filmových interpretací. Jen tak se dá nahlédnout do hry, kterou se rozhodl tak jako spousty ostatních podstoupit. Jen tak je možné dobrat se pravdy jeho literárního svědectví, jak doufal.