Jsou literární vědci, kteří pasou po slavných jménech. Přežvykují, paběrkují, hledají zanedbané skuliny a kličkují před kolegy, kteří jim lezou do zelí. Je to frustující, ale má to i své výhody: slavná jména táhnou, a je-li vědec dost otrlý, může se dostat i do hlavních zpráv. Jako se to před šesti lety podařilo Jamesu Hawesovi, který „dokázal“, že Kafka sbíral pornografii.
A pak jsou literární vědci, jichž si novinové titulky nikdy nevšimnou. Mezi ně patří moje lyonská přítelkyně, germanistka a bohemistka Marie-Odile Thirouinová. Vybírají si autory, kteří zůstali spíše ve stínu, ale jejich bádání je o to dobrodružnější. Tady ještě lze narazit na zapomenutou krabici od bot! (Abych byla spravedlivá, také Marie-Odile píše o Kafkovi. Vede ve Francii osamělou a zatím spíš marnou válku proti tezi vlivné dvojice Deleuze-Guattari, kteří na základě chybně interpretované zmínky v Kafkově deníku a Eisnerovy teorie tří ghett udělali z Kafky vykořeněného a jazykově chudého otce „menšinových literatur“.)
Marie-Odile, která přednáší na Lyonské univerzitě, studuje Otokara Fischera, Pavla Eisnera či zapomenutého německého myslitele Rudolfa Pannwitze. Sestavila knihu jejich vzájemné korespondence, jež v překladu Naděždy Macurové vyšla i v češtině.
Ale k těm překvapením! Minulý týden se Marie-Odile vypravila do…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
