Každý den dnes naposled

Ráno vstávám, zapínám počítač a s hrnkem kávy pročítám noviny. Chvíle klidu před tím, než zamířím do práce.

Po příchodu do divadla zapínám žehličku a připravuji kostýmy a líčidla na večerní představení. Přicházejí herci, pomáhám jim s oblékáním do kostýmů, s líčením a úpravou účesů. Začíná zkouška a já pokračuji v přípravě představení. Žehlím kostýmy, čistím saka, krémuji boty, roznáším vše potřebné do jednotlivých šaten, pomáhám hercům s převleky. Po zkoušce posbírám kostýmy, přišiji utržené knoflíky a propocené prádlo vkládám do pračky.

Odcházím domů. Cestou nakupuji, doma nakrmím kocoura a vařím oběd. Pak chvilka klidu s kávou u počítače a už je opět čas běžet do divadla.

Kolečko se opakuje. Dokoupit líčidla, pračka, žehlička, herci, převleky… Vše završuje úklid kostýmů a načasování pračky na ráno. Po představení chvíli posedím s kamarády, kteří přišli na představení, a pak rychle domů. Něco málo se najím a u zapnuté televize obvykle usnu.

V divadle je to již moje dvacátá sezona. Přestěhovala jsem se do Ústí z Děčína, abych si splnila svůj sen a mohla pracovat v Činoherním studiu. V Ústí jsem se vyučila a chodila do Činoheráku na představení opakovaně, některé monology jsem uměla nazpaměť. S kamarádkou jsme si dělaly legraci, že tam jednou chceme aspoň uklízet, ale připadalo nám to tehdy nereálné. Ona tam pak začala opravdu pracovat a já jí chodila pomáhat. Po nějaké době jsem začala dělat uvaděčku a šatnářku, postupem času vrátnou i tu zmiňovanou uklízečku. Když se uvolnilo místo garderobiérky, nastoupila jsem na tuto pozici. A garderobiérkou jsem dodnes.

Ze dne na den se divadlo ocitá v nečekané situaci. Místo slibované dotace ve výši 12 milionů si má v půlce sezony zažádat o grant, navíc rozdělený na dvě části! Město to zdůvodňuje tím, že jde pouze o transparentnost, přičemž radní a zároveň předseda správní rady pan Eichler v médiích prohlašuje, že grant je ušitý na míru právě Činohernímu studiu. Divadlo se ocitá bez prostředků na provoz a nemůže hrát.

Když jsme 31. ledna 2014 odehráli poslední představení Romea a Julie, netušila jsem, co bude dál. Doufala jsem, že během pár dní dojde na schůzce u kulatého stolu k nějaké smysluplné dohodě mezi oběma stranami.

Nicméně dál chodím do práce, bylo potřeba vyprat špinavé prádlo, dál se připravují nasmlouvané zájezdy, uklízíme fundus a podobně. Z celé republiky přichází podpora od renomovaných divadel, z  řad odborníků i široké veřejnosti. Žehlíme kostýmy na další představení a čekáme, jestli, kdy a za jakých podmínek budeme moci začít opět hrát.

Přichází den D, 3. březen, kdy se koná zastupitelstvo města. Má se rozhodnout o tom, co bude s divadlem dál. Lidé z celé republiky sledují s napětím přímý přenos ze zasedací síně, pod petici na podporu Činoherního studia se podepsalo 22 371 lidí, z toho z Ústí nad Labem 7979.

Bod číslo 44 Činoherní studio je zařazen na předposledním místě. Nikdo netuší, o čem se vlastně bude jednat, materiál k projednávání dostávají zastupitelé půl hodiny před projednáváním.

Po zhruba jedenáctihodinovém jednání je rozhodnuto. Činoherní divadlo města Ústí nad Labem, o. p. s., končí. Zastupitelé schvalují příspěvkovou organizaci Činoherní studio města Ústí nad Labem s osmi miliony korun do konce roku.

Co to pro nás znamená? Všichni víme, že vyjít s 8 miliony do konce roku je pro divadlo likvidační. Určitě bude nutné hledat radikální úspory. Například omezení tvorby nových inscenací a nákladů na ně? Bude nám zaručena jistota umělecké nezávislosti a svobody vyjadřování? Bude to vyžadovat snižování personálních míst a zdvojování funkcí? Mělo by dojít k snižování platů, které jsou už nyní na hranici únosnosti? Budeme muset zdražit vstupné? O kolik? Na jak dlouho by byly s námi uzavřeny nové smlouvy? A opravdu budou smlouvy nabídnuty celému souboru? Pokud by to nebylo umožněno například herci, který hraje téměř v každém představení, co budeme hrát?

Poslední týden se loučíme s budovou a hrajeme pod heslem „Každý den dnes naposled“.

Štěpánka Tichá, garderobiérka