V originále loni vydaná prvotina dublinského rodáka Kevina Mahera (30) Pole je místy podobně k popukání jako skeče Monty Pythonova létajícího cirkusu. Poměry v Irsku osmé dekády jsou tu totiž ústy dětského hrdiny Jima Finnegana líčeny jako jakýsi bizarní experiment, jehož cílem je zamořit ostrov zaostalými hlupáky, jimž se bude smát celá sousední Anglie.
Jinde má ovšem kvůli vykreslení atmosféry přežívající mravnostní cenzury a kolektivního odporu k antikoncepci i rozvodům román spíš blíž k onomu orwellovskému vročení 1984, během něhož se děj odehrává: Jim je stejně jako Orwellův Winston Smith vržen do situace, kde neexistuje prostor pro soukromí a intimitu, navíc irská ideopolicie v podobě nedotknutelného konzervativního katolicismu jej vhodí do náruče místního kněze, který z něj udělá jednu z nesčetných obětí rozbujelého zneužívání dětí.
Ve vybalancování těchto dvou poloh, tedy rozverného chrlení vtipných historek a zároveň sugestivního popisu děsivých příběhů, spočívá přitažlivost Maherovy knihy. A také důvod, proč ji dočíst. Upřímně řečeno, kdyby autor svého Jima neobdařil tak odzbrojující ironií, leckterý čtenář by jeho knihu možná vzhledem k explicitnímu podání scén páchaných na nevinném chlapci pravděpodobně zhruba v polovině odložil.
S Jimem Finneganem se to zvrtne v okamžiku, kdy se jeho matka vládnoucí pevnou rukou celé rodině rozhodne svěřit jeho výchovu faráři O’Culigeenovi. Z idolu celého města se rychle vyklube sadistický pedofil, který Jimovi převrátí život naruby. Chlapec začne mít problémy ve škole, těžce komunikuje s okolím, veškeré ponížení ale tlumí uvnitř sebe, protože tak se to prostě v Irsku v té době dělá s každým problémem: nic není tak horké, aby se o tom nedalo mlčet, protože jinak by se člověk ještě navíc dostal do řečí.
Maherovi se daří čtenáře hned prvními stránkami vtáhnout do Jimovy hlavy. Vypráví v ich formě hovorovou řečí, kterou musí mít dobře odposlechnutou či zapamatovanou z vlastního dětství – tok hrdinova vyprávění je sugestivní a strhující. Podporuje to i jeho originální černý humor. „Černochy všichni nenáviděj, protože jsou líný, maj veliký pinďoury a jsou celý žhavý na sex s bílejma holkama. A Iry všichni nenáviděj proto, že jsou líný a věčně ožralí a svoje pinďoury používaj akorát k tomu, aby se vám pozdě v noci cestou z hospody vymočili u dveří,“ líčí Jim vztah Angličanů ke svému národu, když ho děj knihy posléze přenese z bigotního rodiště do kosmopolitního Londýna.
Na Jima se lepí jeden malér za druhým. Svůj problém s knězem sice důvtipně vyřeší, dokonce získá srdce oslnivé krásky, to ovšem na něj nabalí další starosti, jejichž povaha spočívá v oné neexistenci plánovaného rodičovství v Irsku poloviny osmdesátých let. A když už se zdá, že i tahle lapálie může mít pro něj šťastný konec, postaví se mu do cesty ještě větší výzva v podobě boje za záchranu toho, kdo je mu v životě nejdražší. Přitom je jasné, že tady už mu snad nepomůže ani ta svěcená voda, v níž si O’Culigeen omýval bůhví co.
Když Kevin Maher v polovině románu popisuje Jimův maturitní ples provázený divokou pitkou a následným dávením, vnímá ho jako symbol konce „toho dosavadního dětinskýho života bezstarostnýho školáka a začátek vaší nový dospělý existence, kdy se z vás stane někdo, kdo moc chlastá a je mu permanentně drobet šoufl“. A podobné je to s celou jeho knihou. Po jejím přečtení člověk cítí, že ho autor zbavil dalších iluzí, jež si o podobě okolního světa v sobě nese ještě z dob, kdy se na něj díval očima plného naivního optimismu. Zase o něco víc tuší, že postavit se nástrahám vlastního osudu bude nevyhnutelně vyžadovat podobné oběti, jež musel podstoupit Jim.
Dá se to ale brát i z jiné strany. To nejhorší, co hrdina románu v životě udělal a co mu způsobovalo jen další starosti, bylo sebezapírání. Potlačování sebe samého v mylném domnění, že tak utlumí nárazy osudových ran. Jen díky tomu mohl O’Culigeen páchat své nechutnostia jen kvůli němu byl pro Jima rok 1984 podobně krutý jako pro Winstona Smitha. Maher svou knihou vlastně říká: svým bolestem se nakonec nehledě na jejich palčivost můžeme s odstupem vysmát; ovšem jen v případě, že si přiznáme, že se nám nedějí jen z nějakého vyššího nemravného principu, ale i kvůli naší vlastní slabosti. S tou se dá snad vždycky aspoň něco dělat.
Kevin Maher: Pole
Přeložila Alice Hyrmanová McElveen, Odeon, 361 stran
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
