Děti se budou ptát

Má to něco do sebe – psát jakoby s předstihem o čemsi, co bude sděleno až za týden. A co se během toho času může zvrtnout. Nebo se můžu zvrtnout i já. Nebo do toho může vstoupit tvář pomatené ženské zpitomělé láskou ke Stalinovi, jež v hodinovém přímém přenosu semlela totalitní devótnost s nadřazeností své bolševické rasy a nutila mě porovnávat nějakého Biľaka s nějakým Janukovyčem. Jestli třeba ten druhý nemyslí na toho prvního a nevymýšlí nějaký další zvací dopis pro Kreml. Tahle chvilková obava byla naštěstí rychle zavalena úlevou, že teď by se takový dopis dal přečíst i ze satelitu a internetem rozšířit do celého světa. Možná i proto jsem se všem černým myšlenkám vzešlým z tolika majdanských zastřelených ubránil ne nadějí, ne vírou, ale jistotou, že zvaní se teď odehrává jinak. A že ani k nám přece žádný Janukovyč pozván nebyl, to jen zlí novináři dosadili do pozvánky pro hlavu ukrajinské vlády tohle ztracené jméno. Na které je už vydán zatykač.