0:00
0:00
Jeden den v životě9. 3. 20144 minuty

Andělé na majdanu

Majdan
Autor: Archiv autorky

Ráno se budím zbytečně brzy. Mžourám po xanaxovém spánku, hlava v noci nechtěla vypnout. Druhý den v Kyjevě, Majdan je sotva půl kilometru odtud. Teprve minulý čtvrtek tu neznámí snajpři v ulici Instytutská a přilehlém okolí postříleli na osmdesát lidí, převážně protestujících i příslušníků Berkutu. Podobnou zkušenost v Čechách od konce války nepamatujeme a na našich internetových diskusích je to znát. Je to taky jedním z důvodů, proč jsem teď tady – chci dnešní Kyjev vidět na vlastní oči, chci to sama pochopit.

Na ulici kousek od potravin nečekaně narazím na českou vlajku. Jde o zdravotní ordinaci Člověka v tísni u jedné z barikád chránících přístupové cesty k Majdanu. Muži, kteří ordinaci hlídají, jsou Ukrajinci z Brna, hned mi nabídnou kávu. Mluvíme spolu česky, kluci (tak už jim v duchu familiárně říkám) jsou většinou oblečení v maskáčích, po ruce mají obušky nebo železné tyče. Každý návštěvník je slušně, ale důrazně dotázán na důvody, proč se chce podívat dovnitř. Zkušenost s policií, která unášela raněné demonstranty z nemocnic, aby je pak mučila nebo zavražděné pohodila v lesích za Kyjevem, vede k neustálé obezřetnosti. Vysokoškolák Andrij je z generace, která odešla vydělávat do Čech jako levná pracovní síla na začátku devadesátých let. Podle něj je zástupců Majdanu, utvářející podobu současné vlády a její kroky, až příliš. Moc hlav, moc nápadů, a čas přitom utíká. Když vzpomenu na náš listopad, Andrij se pousměje a řekne to, co tu zaslechnu ještě několikrát: „Vy jste měli svou revoluci, tohle je válka. Nikdo tady ale nechce další násilí. Ví se, kde jsou ti snajpři, kteří zabíjeli na Majdanu, ví se to. Ale nikdo za nimi nepůjde. Teď je důležité sednout si ke stolu a rokovat, to je naše budoucnost.“

↓ INZERCE

Toulám se ulicemi, stále narážím na barikády, sem tam na spálené auto nebo náklaďák. Už je jich málo, Kyjevané i ve vypjatých momentech své město uklízejí. Ani na náměstí, při všem tom zdánlivém chaosu, nenajdete pohozené odpadky nebo vajgly. Žádné antisemitské nápisy, jak tvrdí mnozí. A nenajdete tu ani alkohol. Na celém Majdanu jsem našla pivo jen v jednom stánku a vypila ho sama. Stres se tu nepřebíjí chlastem, zato se kouří, a to hodně. Kromě krabic kolem náměstí pro finanční dary jsou tady i další, určené pro cigarety. Daruju krabičku a jdu si pro výborný boršč. Polévku, čaj a namazané chleby tu dobrovolnice rozdávají zdarma každému, usmívají se a září, krásné, euforické.

Z Majdanu mi asi navždy utkví vůně sazí. Pach spáleniště, neuhasínajících ohňů, kolem nichž se ohřívají někteří demonstrující už třetí měsíc. A pak ty květiny! Jako by široké okolí explodovalo náloží karafiátů, tulipánů a růží. Teď, když opadl strach, sem proudí denně tisíce lidí. Celé rodiny s malými dětmi a každý s sebou nese květinu nebo celý pugét. Lidé, často z dalekých koutů země, přicházejí k oltářkům s fotkami mrtvých hrdinů, někteří tiše štkají a modlí se. Žádná hysterie, nenávistné výlevy, většina lidí tady přijímá svůj osud s pokorou, kterou byste jinde těžko hledali. Odpoledne potkávám ženy s ručně vyrobenými papírovými anděly. Během chvíle jsou jimi ověšeny všechny stromy v Instytutské a lidé se zastavují a ukazují si na ně. Není proč zadržovat slzy, pláč očisťuje a milosrdně uvolňuje sval srdce. Pláčou tu i docela silní chlapi, já s nimi. Jdu si místo panáka dát kafe a zakecám se s Michailem. Stanuje tu už druhý měsíc, minulý týden mu odstřelovači zabili kamaráda, bylo mu 22 let. Ptám se ho, co říká na celkem rozšířený názor i doma v Čechách, že protest z Majdanu je nějak placený Západem. Čekám, že nejspíš dostanu do držky, namísto toho Michail jen pokrčí rameny. „Tohle je naše země. Náš boj za svobodu. Vy už ji máte, možná jen nepamatujete, že to stojí nějaké úsilí.“ Večer se sotva dohrabu do postele. V mrákotách ještě zaslechnu zvenčí střelbu. Je pravidelná, žádný řev kolem, to se jen kluci cvičí. Držím jim palce.

MANÉ D. SHAKARIAN, scenáristka


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].