Proustovo setkávání s věčností

V roce 1954 vydal Bernard de Fallois pod názvem Contre Sainte-Beuve rukopisnou pozůstalost Marcela Prousta z let 1908–1910. Název sám nevystihoval ovšem příliš obsah textů (a o mnoho výstižnější nebyl ani výraz Eseje, který byl použit pro vydání jejich českého překladu): vedle několika kritických esejů, v nichž našel výraz Proustův odmítavý vztah k Sainte-Beuveovi, tu najdeme totiž i texty, které jsou už určitými náběhy k Hledání ztraceného času. Je tu již popsána třeba i ona zkušenost s piškotovým koláčkem, jehož chuť umožní v Hledání evokaci vypravěčova dětství, a v souvislosti s postavou, která připomíná románovou postavu barona de Charlus, i když tu má jiné jméno, je tu už prezentován onen svět, který se v pozdějším díle stane světem Sodomy a Gomory. To, co se později promítlo do postavy vypravěčovy babičky, je tu vztaženo – tak jak to asi skutečně odpovídalo autorovým prožitkům – k vypravěčově matce, a rozhovor s matkou tu tak připomene onen pozdější románový rozhovor o tom, jak by se vypravěč mohl vyrovnat s dlouhodobým odloučením od této milované bytosti. V Hledání je ovšem za tímto rozhovorem nevyslovená myšlenka na její smrt, jak dotvrzuje to, co na tento rozhovor druhý den naváže: „nazítří jsem se dal co nejlhostejněji do řeči o filozofii“, čteme tu, a tato předstíraná lhostejnost měla zakrýt právě jeho touhu dát babičce najevo, že její smrt by nebyla s to učinit konec jejich vztahu, neboť vypravěč se přitom zařídí tak, aby babička jeho slovům věnovala pozornost. V těch šlo právě o to, že „podle posledních vědeckých objevů se materialismus zdá v koncích a nejpravděpodobnější je stále věčnost duší a jejich budoucí spojení“. Pokud jde o vypravěčovu víru v možné pokračování života po smrti, je ovšem jeden z textů pocházejících z rukopisné pozůstalosti výslovnější: „Když dá básník život dílu, jež sklidí úspěch až po jeho smrti, vede ho opravdu touha po slávě, kterou nepozná? Nepracuje v něm spíš, zatímco sám je mimo (a byť by i jinde než v tomto efemérním příbytku pracovat nemohla), jakási jeho nesmrtelná část na díle rovněž nesmrtelném? A je-li mezi našimi fyziologickými poznatky a doktrínou o nesmrtelnosti duše protimluv, cožpak není rovněž tak protimluv mezi jistými našimi pocity a doktrínou o naprosté smrtelnosti? Možná že ani jedna, ani druhá nejsou pravdivější a pravda je docela jiná, jako kdyby třeba před padesáti lety dvě osoby slyšely o telefonu, jedna z nich by to považovala za podvod a druhá za akustický jev, při kterém hlas zůstává navěky zachycen v telefonním vedení, a obě by se mýlily stejně.“