Čína je jako tekuté písky

Cenu Franze Kafky letos dostane čínský disident a prozaik Jen Lien-kche. Autor, jenž si i v říjnu přijede pro cenu osobně, už vzkázal, že Kafka patří mezi spisovatele, kteří ho nejvíc inspirují.  Jen Lien-Kche má za sebou více než dvaceti románů a povídkových knih. Narodil se v roce 1958 a patří ke stejné spisovatelské generaci jako předloňský nobelista Mo Jen, na rozdíl od něj se však už neúčastní oficiálních aktivit Svazu čínských spisovatelů. Strávil šestadvacet let v armádě a získal dvě nejvyšší čínská literární ocenění, některé jeho romány byly ovšem v Číně zakázány.  V Česku zatím vyšla v roce 2008 jeho satira z vojenského prostředí Služ lidu! a román Čtyři knihy. Ten přijel loni propagovat do Česka (recenzi najdete zde) a při té příležitosti vznikl i rozhovor, který nyní odemykáme:

Jen Lien-kche vyrůstal na čínském venkově v době Velkého skoku, po kterém v důsledku bizarních politických nařízení vypukl hladomor a umíraly miliony lidí. Stal se prorežimním spisovatelem, protože doufal, že tak unikne zoufalým existenčním podmínkám. Během služby v armádě ale nahlédl svůj omyl. Jeho tvorba se pak vyvíjela v opozici k režimu, což dokládá i nedávno česky vydaný román Čtyři knihy. Odehrává se v převýchovném táboře, kterému velí Dítě, uvězněni jsou tu Spisovatel, Náboženství, Hudba nebo Učenec.

V předmluvě k románu Čtyři knihy píšete, že se jím dopouštíte „zrady na literatuře“. Jak to myslíte?

Jako vymezení se vůči oficiální čínské literatuře a jejímu literárnímu stylu. Od časů Teng Siao-pchingových reforem v sedmdesátých letech se samozřejmě mnohé změnilo, literatura už neslouží ideologii jako dříve. Pořád se ale nezbavila kolektivního myšlení. Pořád nadřazuje potřeby kolektivu nad spisovatele. Současný čínský román je bezpečné umění. Umění, které by provokovalo, otevíralo nebo se dostávalo pod povrch, se v Číně téměř nedělá.

Když chcete například psát o kampani proti pravičákům, převýchovných táborech, Velkém skoku vpřed, hladomoru nebo masakru na náměstí Nebeského klidu, musíte se držet oficiální verze, nebo o takových tématech nepsat vůbec. Jakmile se pustíte mimo tyto hranice, dopouštíte se zrady na tom, co se v Číně obecně vnímá jako literatura. A nejde při tom jen o režim a vládu. Ty hranice určuje i jistá masa čínských spisovatelů, kteří ve společnosti spoluvytvářejí povědomí o literárním umění. Tlak nesměřuje jen shora dolů, ale i zespoda od společnosti. Například v současnosti mnozí čínští spisovatelé kladou důraz na formální stránku psaní a říkají, že správná literatura je psaná krásným jazykem. Neustále své knihy cizelují a říkají, že co není estetické, není umění. Obsah odsunují do pozadí, a tak zamlčují, co v naší tvrdé realitě zakoušíme.

Ve svém románu vyprávíte o době Velkého skoku vpřed. Vzpomínáte si na tehdejší hladomor?

Mnoho si nepamatuji, byl jsem tehdy tříleté dítě. Až mnohem později, když jsem dospíval a četl jsem o tehdejších událostech, pochopil jsem, proč u nás ve vesnici stály ty veliké pece, že v nich celá vesnice tavila ocel. Rodiče u nich pracovali celý den, a tak mě vždycky zavřeli doma, nechali mi tam misku s vodou a něco k jídlu.

První konkrétní vzpomínku mám na to, jak mě maminka vzala na procházku kolem vesnice, kterou obklopoval hliněný val. Vysvětlovala mi, že tenhle hnědý druh hlíny můžu jíst, ale ten světlejší o kousek dál ne, že bych na to umřel. Podobně mi ukazovala stromy, jejichž kůra je poživatelná. Vyprávěla mi taky, jak jednou odešli s otcem pracovat a můj starší bratr někde našel kupu suchých řepných listů. Snědl jich hrozně moc, zapil je vodou, a jak mu v břiše, nezvyklém na tolik jídla, nabobtnaly, málem umřel. Když mi bylo deset nebo dvanáct let, bylo mým největším snem dostat se z naší vesnice pryč, nežít jako maminka s tatínkem, kteří pořád jenom pracují a všichni máme hlad. Toužil jsem se dostat do města, kde se budu moct pořádně najíst. To byla moje životní meta.

Jak jste v takových životních podmínkách získal vztah k literatuře? Vyprávěli vám rodiče příběhy?

Moji rodiče byli analfabeti, pořád jen pracovali. Ale měl jsem starší sestru, která měla jako malá problémy s páteří a zůstávala často doma. Musela ležet, a přitom si četla, často do noci. Maminka ji hubovala, ať večer sfoukne lampu, že musíme šetřit petrolejem. Když ale ostatní usnuli, zase ji zapálila a četla si dál. Byl jsem zvědavý, co na tom čtení má, a tak mě začala učit. První kniha, která se mi dostala do ruky, byl Opičí král. Ostatní knihy byly většinou revoluční příběhy nebo staré čínské legendy.

Někdy v roce 1975 mi sestra dala revoluční příběh napsaný spisovatelkou Čang Kchang-kchang, v němž jsem našel dovětek, že byla díky této knize povolána do hlavního města provincie, aby pracovala pro tamní redakci. Velmi mě překvapilo, že když člověk napíše knihu, může se dostat do města. Tak jsem taky začal psát. Psal jsem asi dva roky po večerech – ve dne jsem chodil do školy nebo pracoval. Rodiče si mysleli, že jsem se zbláznil. Psal jsem, dokud mne neodvedli do armády. To bylo v roce 1978.

A jak to dopadlo s vaší knihou?

V armádě mě pověřili psaním na tabule a nástěnky, protože jsem měl hezké písmo. Jednou si mě tak všiml nějaký vyšší důstojník. Řekl mi, že hezky píšu, a ptal se, jaké mám koníčky. Když jsem mu řekl, že píšu román, chtěl, abych mu knihu poslal. Když jsem ale zavolal domů, zjistil jsem, že matka román použila na podpal. V tu chvíli jsem myslel, že se zblázním. Ale asi to tak mělo být.

U jaké armádní jednotky jste sloužil?

U pěchoty, v administrativě. Psal jsem zprávy, hlášení. Účastnil jsem se ale i čínsko-vietnamské války v roce 1979, což mi po návratu umožňovalo z armády odejít. Šel jsem na vlak, před sebou budoucnost vesničana, říkal jsem si, že budu orat, hospodařit. V tu chvíli pro mě poslal nějaký důstojník, že jeden z mých textů získal v Pekingu ocenění. Řekl mi, ať si doma odpočinu a pak ať se k armádě vrátím, že budu povýšen.

Kdy jste zjistil, že byste chtěl psát i jiné příběhy než ty tendenční a revoluční?

Poté, co jsem zjistil, že romantická revoluční literatura je úplný nesmysl. Došlo mi, že všichni vojáci jsou v armádě z existenčních důvodů – aby přežili, aby měli střechu nad hlavou, aby měli co jíst. Tak jsem začal psát pravdivé příběhy o vojácích, kteří žádnými hrdiny nejsou. Možná to bude znít paradoxně, ale trefil jsem se do společenské nálady, kdy bylo možné takhle psát, dokonce to bylo přijato s nadšením. Kritika o mně mluvila jako o tvůrci „novorealistického stylu“.

Podstatné bylo i moje první seznámení se se zahraniční literaturou, ke které jsem získal přístup v armádní knihovně. Tehdy jsem věděl, že se po mně chce, abych psal pozitivní věci, a tak jsem z valné části psal, co se ode mne očekávalo. Ani jsem o tom nepřemýšlel. Připadalo mi to přirozené, od toho tu přece literatura je. Když jsem byl malý, tak jediné, s čím jsem přišel do styku, byla revoluční literatura. Jak jsem se ale seznamoval s dalšími a dalšími díly světové literatury, zjišťoval jsem, že jsou i jiné způsoby psaní a jiné úhly pohledu a podobně. Zjišťoval jsem, co literatura umí a dokáže. Začal jsem hledat jiný styl, psát o venkově, kulturní revoluci.

Kdy jste svou tvorbou poprvé narazil?

Přelomovou zkušeností pro mě bylo vydání románu Západ letního slunce v roce 1992. Ta kniha způsobila poprask a já jsem byl pozván na kobereček. Redaktor, který se mnou na té knize pracoval, neustále jezdil do Pekingu a obcházel důležité lidi s různými dary, až celý povyk kolem mé knihy uhasil. Vyhodili mě ale z armády a dalšího půl roku jsem musel psát sebekritiky, zpovídat se a obhajovat. Nakonec jsem toho měl plné zuby. Řekl jsem ženě, abychom odjeli na venkov a hospodařili u našich rodičů, že literatury nechám. Čína je ale jako tekuté písky. V té bezvýchodné situaci se mě veřejně zastal jeden přítel, a najednou jako když utne. Seshora už po mně nic nechtěli, začali se ke mně naopak chovat hrozně hezky, dali mi dokonce větší byt. Za odměnu jsem měl ale napsat další heroický román o armádě.

Ustoupil jste?

 Ano, napsal jsem takovou knihu. A dostal jsem za ni nejvýznamnější literární cenu za literaturu s vojenskou   tematikou.  Díky tomu jsem si ještě ostřeji uvědomil, co je v čínské literatuře skutečné a co falešné. Odešel jsem z literárního  prostředí, přestal jsem psát o armádě a zaměřil se na venkov. Teprve od té doby jsem začal psát knihy, které za něco  stojí. Dlouho jsem se ale zbavoval vnitřní cenzury, která je opravdu strašná. Strašnější než ta vnější, režimní. Jak se  oprostit od myšlenek, jestli kniha projde u cenzora? Jestli budu pochválen? Jestli čtenáři budou mít mé knihy rádi? Jestli  budou úspěšné? Byl to bolestný proces. Myslím, že Čtyři knihy jsou prvním románem, při jehož psaní jsem se téhle  vnitřní cenzury konečně zbavil.

Ve vašem románu je důležitou postavou Spisovatel, který donáší na své spoluvězně v převýchovném táboře – Hudbu, Náboženství, Učence. Proč je negativní postavou právě on?

Spisovatel je takový, jací jsou mnozí čínští spisovatelé ve skutečnosti. Téměř každý spisovatel ze starší generace, který chtěl zůstat aktivní v literárním dění, udával kolegy. V mojí generaci zase bylo běžné, že když jste chtěl uspět, zviditelnit se, musel jste podlézat a nosit dary správným lidem. Proto je necharakterní postavou právě Spisovatel.

A jaká je vlastně vaše současná situace jako spisovatele? Od roku 2008 jste profesorem literatury na Lidové univerzitě v Pekingu…

Pokusím se to trochu nastínit. Před třiceti lety byla v Číně podobná situace, jakou si asi představujete vy na základě vaší zkušenosti s komunismem. To znamená, že když napíšete něco protirežimního, čeká vás minimálně výslech nebo sankce. Od časů Teng Siao-pchingových reforem v sedmdesátých letech se ale zásadně změnila kulturní politika. Vyhlásilo se, že umělecká tvorba je svobodná. Nakladatelský průmysl má však dál velmi přísná pravidla. V podstatě si můžete psát doslova, co chcete, ale nakladatel si musí dávat velký pozor na to, co vydává.

Velmi také záleží na tom, jestli vaše kniha vyjde v kontinentální Číně, nebo na Tchaj-wanu či v Hongkongu. Dokud se o mých knihách nepíše a nemluví doma na pevnině, režim se o ně nezajímá. Není v jeho zájmu to rozmazávat, protože by se o nich dozvědělo příliš mnoho lidí. Proto mám od režimu a cenzorů docela pokoj. A třetí věc – jde o způsob, jakým režim drží literární tvorbu a spisovatele pod kontrolou.

Většina nejznámějších čínských spisovatelů jsou předsedové nebo místopředsedové svazu spisovatelů, mají vysoký plat, obrovské byty, domy, vůz, sekretářku, tajemníka, mají zkrátka spoustu výhod. Můžou například vycestovat na výměnné pobyty do zahraničí do Ameriky a Evropy, kde se setkávají s významnými osobnostmi, se sinology a jinými spisovateli. Za „nejlepší“ umělecké výtvory je jim každoročně udělována Mao-Tunova literární cena, jejíž součástí je finanční příspěvek pět set tisíc žen-min-pi (oficiální název čínské měny, přibližně milion a půl českých korun; pozn. red.). Od svazu spisovatelů provincie pak vítěz dostane ještě dalších pět set tisíc žen-min-pi. Stát také samozřejmě financuje propagaci knih prorežimních autorů v zahraničí, podporuje překlady. Já mezi tyto prominentní spisovatele nepatřím.

A patří mezi ně Mo Jen, který loni získal Nobelovu cenu? Váš kolega, básník Liao I-wu, se kterým jsme mluvili poměrně nedávno, se o něm a jeho tvorbě vyjadřoval velmi kriticky. Doslova řekl, že jeho romány jsou „sračky“.

Vůbec se mi nelíbí být v roli Mo Jenova obránce, ale musím se zastat jeho tvorby. Pochybuji, jestli Liao I-wu vůbec nějakou jeho knihu četl, a pokud ano, jestli byl aspoň trochu ochotný jeho románům porozumět. Podle mě je Mo Jen opravdu jedním z nejlepších čínských spisovatelů současnosti. Jeho romány Krev a mlíko nebo Strasti životů a smrtí jsou výborné. Oceňuji jeho ironii a sarkasmus, kterými častuje čínský režim. Kniha Krev a mlíko byla dokonce nějakou dobu zakázaná.

Na druhou stranu přijímá všechny režimní pocty, o kterých jsem mluvil. Ve veřejných projevech současný čínský režim obhajuje, vyznává Mao Ce-tungovy názory na literaturu a podobně. To jsou věci, se kterými nemůžu souhlasit. Jeho tvorbu uznávám, ale jako intelektuála ho nemohu respektovat.

Smířený Sisyfos

Rozporuplnou postavou vašeho románu je postava velitele převýchovného tábora, který se nazývá Dítě a opravdu dítětem je. Je to tyran, ale zároveň má v sobě něco zranitelného, křehkého. Proč je velitelem tábora právě on?

Souvisí to s obrazem, který se mi jednou vybavil, když jsem byl v armádě. Napadlo mě, že bych svou pušku dal někomu z těch, které právě míjím na ulici – krásné ženě, svému nadřízenému, dítěti –, a požádal ho, aby mě zastřelil. Nevím, proč mě to tenkrát napadlo, bylo to podvědomé. Velmi konkrétní byl ale prvotní impulz, který mě přivedl k napsání Čtyř knih. Asi před dvaceti lety jsem se coby voják zúčastnil cvičení v poušti, kde najednou pásy tanků začaly odhrabávat lidské kosti. Byly to pozůstatky vězňů převýchovného tábora, který tu byl postaven právě během Velkého skoku vpřed.

Pořád mi není jasné, proč jste velitelem převýchovného tábora udělal Dítě.

V podstatě celá novodobá čínská historie je velmi infantilní, krutá hra. Všechny ty šílené politické programy vyhlašovali a vyhlašují lidé, kteří mají univerzitní vzdělání, a přitom jsou schopni říkat a vyhlašovat naprosto nereálné absurdní věci, přivést zemi na pokraj krachu a hladomoru. Za Velkého skoku i pět nejvyšších představitelů postavilo tavicí pece v Pekingu na nádvoří vládního paláce, aby šli národu příkladem. Opravdu jako malé děti.

Když nahlédnete do čínské moderní historie, máte pocit, že naši společnost ovládá skupinka dětských zlotřilců, kteří zkomponovali prapodivnou a krutou frašku a ještě byli schopni donutit ostatní, aby ji hráli s nimi, přestože je jim při tom krutě ubližováno. Naivita našich lidí spočívá v tom, že si myslí, že žijí na zemi, a přitom žijí v jakési mateřské školce, kde neplatí žádná nebo velmi absurdní pravidla.

Fascinující je závěr vaší knihy. Ne kvůli těm kanibalistickým scénám v důsledku hladu, ale filozofickému traktátu Nový mýtus o Sisyfovi. Srdce vašeho Sisyfa nenaplňuje revolta jako u Camuse, ale naopak přijetí trestu, smíření. Sisyfos tak trest přesáhne a dostane se do stavu, kdy si jej užívá, kdy je šťastný a spokojený, dokud to bohové nezjistí a neuloží mu trest ještě horší. Jak jste k takovému náhledu dospěl?

Každý z nás, pokud chce přežít, si musí nějakým způsobem zvyknout. Tím ale nemyslím zvyknout si na všechno. Já jsem si samozřejmě nezvykl, jinak bych nebyl schopný se postavit na odpor. I tak ale musím přijmout spoustu nepříjemných věcí. Ideologie, moc, politika proniká do osobního života, aniž by tomu bylo možné zabránit. Důležité je, abychom ani v takových podmínkách neztratili schopnost objevovat krásu a pravdu. Většina lidí si totiž zvykne a přijme svůj úděl bez nároků.

Zvykli jsme si nedoufat

Jak se vám vlastně v současné Číně žije?

Prožívám asi nejlepší etapu svého života. Dění v Číně poskytuje nepřeberné množství témat a příběhů, jaké v takové pestrosti nikde jinde na světě nenajdete. Stačí se nebát, jít vlastní cestou a máte šanci si vydobýt svůj prostor. Tedy pokud nechcete zbohatnout a netoužíte po moci a slávě. Zároveň si myslím, že spisovatel se v Číně nemůže politice vyhýbat, to by neměl svědomí. Jde o to, aby se nestal hlásnou troubou režimu. A zároveň jeho politické názory nesmějí upozaďovat literaturu. Doufám, že jsem mezi těmito póly konečně našel rovnováhu.

Jak potom vnímat nedávný zásah čínské vlády proti nezávislým blogerům? Nemohou psát, co chtějí, sedí za to ve vězení.

Ano, pokud komentujete politické dění na internetu nebo v novinách, jste v jiné situaci. Mluvil jsem o pozici literáta. Já zásah proti blogerům samozřejmě odmítám. Přál bych si, aby Čína šla cestou demokratizace a stala se svobodnou zemí jako třeba Česká republika. I proto je pro mě legendou Václav Havel. Bohužel však neumím být jako on. Dokonce si i myslím, že literatura, ke které jsem se dopracoval, ani nemá moc něco politicky měnit – a ani to není její rolí. Stačilo by mi, kdyby se mi podařilo skrze své knihy čtenářům ukazovat pravdu, učit je zase myslet, přemýšlet o tom, co se kolem nich děje.

Před necelým měsícem skončilo třetí plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, na kterém strana odsouhlasila reformy týkající se třeba daní, privatizace státní půdy nebo politiky jednoho dítěte. Podrobnosti se zatím tají. Myslíte, že půjde o výraznější politickou změnu?

Osobně mě to zasedání nijak nenadchlo. Zajímám se spíše o otázky týkající se uvolnění svobody projevu a slova, a v tomto ohledu jsem nezaznamenal nic, co by nasvědčovalo pozitivnímu vývoji. Naopak – právě jsem se dozvěděl, že byla zakázána veškerá mediální propagace mého nového románu. V Šen-čenu se koncem každého roku oceňuje deset nejlepších knih daného roku, moje kniha získala vysoký počet bodů a umístila se mezi prvními. Shora ale přišlo jakési tajemné nařízení, že musí být vyřazena z výběru. Mně na získání ceny nijak nezáleží, ale tyto skutečnosti ukazují, že ideologie je stále silně přítomna a stále spoustu věcí ovlivňuje a řídí.

Nemyslím tedy, že by nedávné plenární zasedání přineslo výrazné změny a vzbudilo větší zájem nebo ohlasy v čínské společnosti. Snad jen v otázce politiky jednoho dítěte, která se týká téměř všech. Co se změn týče, Číňané si už zvykli na nejrůznější prohlášení, která se ale často zásadně rozcházejí s realitou. Jestli v Číně opravdu dojde k nějakým změnám, to poznáme až po čase, až na základě pozorování skutečnosti. Nechci hádat, v Číně bývají všechny odhady úplně vedle.

Jen Lien-kche (55)

Čínský spisovatel. Začal psát z jediného důvodu: aby se dostal z venkova. Jeho první rukopis však matka spálila v kamnech. V roce 1978 vstoupil do armády, kde byl zařazen do výcvikové skupiny tvůrčího psaní. Od roku 1979 do roku 1990 publikoval více než čtyřicet novel, většinou pojednávajících o heroických příbězích čínských vojáků. V roce 1990 si Jen Lien-kche uvědomil, že valná většina jeho děl je falešná. Rozhodl se, že napíše o vlastní zkušenosti s armádou. Výsledkem byl román Západ letního slunce, jenž spustil vlnu odsuzující kritiky, která tvrdila, že Jenův román zpodobňuje „upadajícího ducha čínského vojska“. Dlouhou dobu nepsal nic než obhajoby své tvorby. Román byl přesto zakázán a nového vydání se dočkal až po deseti letech, v roce 2002. I jedna z jeho dalších knih, novela Služ lidu! (česky 2008), vyvolala skandál. Vydavatel byl postižen vysokou pokutou a Jen se rozhodl s literaturou skončit. Koncem roku 2008 mu však Lidová univerzita v Pekingu nabídla, aby tu vyučoval literaturu. Znovu tak začal psát. Výsledkem je román Čtyři knihy, který nedávno vyšel v českém překladu Zuzany Li v nakladatelství Verzone.