Ve fotokomoře

Je slunečný den a ven vyrážejí jednotlivci, páry i celé rodiny. Ne tak já. Mám volno, ale stíny jsou příliš ostré, proto raději zůstanu ve fotokomoře. S vycházkami si počkám na rozptýlené světlo podmračené oblohy, má lepší atmosféru. Tak jako na zamlžených krajinách Jana Reicha a Josefa Sudka.

Fotím stále na film, vyvolávám chemickou cestou a s použitím zvětšovacího přístroje pořizuji černobílé fotografie. Slovo „fotografie“ znamená v překladu „kresba světlem“. Znám mnoho lidí, kteří moderní způsob pořizování obrázků takto neoznačují, říkají mu digitální zobrazování. Já bych to označil někdy spíše za „kresbu softwarem“.

Vybírám políčko filmu, pečlivě ho očistím a vložím do zvětšovacího přístroje. Vracím se v myšlenkách do těch míst a vybavuji si, jak mi při pořizování snímku jeden teenager kladl dotazy. Kde má ten přístroj displej? A kolik to má megapixelů? Ani jeden! Jen samé zrno. Grafické a krásné.

V zaměstnání trávím celé dny mezi nulami a jedničkami. Sedím před monitorem, na něm samé pixely. Zabývat se jimi ještě ve volném čase? Ani náhodou. Fotografii mám rád, ale digitální obrázky, to není nic pro mě.

Tak ještě jedna proužková expoziční zkouška. Negativ je hodně tvrdý, bylo slunečno, skoro jako dnes (ale musel jsem to zkusit, na to místo se jen tak nevrátím). Je třeba změkčit obraz filtrem a trochu „nadržet“ oblohu, aby se objevila kresba mraků. Po chvilce v ustalovači rozsvěcuji normální světlo, zdá se, že by to mohlo být ono. Zbývá osvítit celý papír, vyvolat, ustálit. A pořádně vyprat. Výslednou fotografii je třeba napnout na sklo, díky tomu se vyrovná a získá mírný lesk.

Mám rád věci s duší. Digitální obrázky nemají duši, jsou často až příliš dokonalé, působí sterilně. Naopak každá skutečná fotografie je originál, je to dílo člověka, nikoli stroje. Klasická fotografie má osobité kouzlo, nedá se snadno uchopit a popsat. Je jako žena: musíte ji dobývat, a i když máte pocit, že ji znáte, vždy vás umí překvapit; někdy mile, jindy nemile.

První fotografie se nakonec nepovedla, nějak to pořád není ono. Je skoro poledne, ale budu to muset zkusit znovu. Je třeba se soustředit na všechny detaily. Do večera zvládnu udělat maximálně tři snímky. Jistě, nezní to jako skvělý výkon. V porovnání s produkcí stovek a tisíců digitálních obrázků, které pak běžný divák pozoruje v průměru zlomek vteřiny, to je žalostně málo. Ale já si výsledné fotografie věším nad stůl a nechávám na sebe dlouhodobě působit. Pokud se všemi třemi snímky budu ještě zítra, za týden, za měsíc spokojený, je to výkon ohromný.

Klasická černobílá fotografie, to je celý vesmír. Existuje obrovské množství filmů, vývojek, postupů a možných výsledků, je to téměř nekonečný tvůrčí prostor pro vlastní způsob vyjádření, sdělení o svém vidění světa. Ti zkušenější si míchají vlastní vývojky z nakoupených chemikálií. Někteří dokonce speciálně upravují receptury pro jednotlivé listy negativu, pokud používají velký formát. (To jsou ty velikánské krabice na stativu a fotograf s „jeptiškou“ na hlavě.)

Další dva snímky mi vyšly lépe, a přestože jsem od nich tolik nečekal, výsledek na papíře mě těší. Stále ještě neumím při snímání ani po vyvolání negativu dobře odhadnout výsledek. Už se ale stmívá a budu muset končit. Dnešní den jsem strávil na pár metrech čtverečních, sám, jen ve společnosti pořadů rádia Leonardo a Toulek českou minulostí, které si v temné komoře pouštím do sluchátek. A přesto to byl velmi pestrý a na zážitky bohatý den.

Narazil jsem v životě na několik mistrů klasické fotografie, s nimiž se nemohu měřit a jejichž kvalit zřejmě nikdy nedosáhnu. Paní Fotografie je náročná a vrtkavá dáma, vyžaduje mnoho času a dvoření. Důležitější než konkrétní výsledek je však pro mě ten proces, cesta k němu. A dnes jsem na ní urazil zase jeden maličký krůček.