Vyhoštěná smrt

Už deset let píše socioložka Jiřina Šiklová (78) knižní bestsellery. Většinou jde o velmi praktické knihy. Řeší se v nich problémy mezi prarodiči a vnoučaty nebo starosti šedesátileté ženy, která se musí postarat o svoji osmdesátiletou matku.  Z pozice „staré paní“ tak Šiklová píše svého druhu deník na pokračování. Aktuální situace, které jí život přináší, se v něm mísí se zkušenostmi a znalostmi. Tohle psaní se ukazuje jako velmi žádané a postrádané zboží.

Její nová kniha se jmenuje Vyhoštěná smrt a je o posledních věcech člověka. Autorka v ní říká: „Smrt jsme tzv. civilizovaně vytěsnili ze svých životů. Má proběhnout někde v nemocničních hygienických podmínkách. Když chce někdo starý o smrti vážně mluvit, většinou ho mladší odbudou mávnutím ruky: Dej pokoj, ty tady budeš do sta. Místo rozhovoru o věcech, které se mu honí hlavou a o kterých se potřebuje starý člověk nějak rozpovídat, zalepí se mu pusa takovou banalitou. V téhle knize jsem chtěla některé věci kolem lidského umírání a vztahu umírající – pozůstalí dostat zpátky do lidských rozhovorů, odkud naivně vymizely.“

Spíš narůžovo

Ano, žijeme téměř s pocitem nesmrtelnosti. S pomocí boží a zdravotnictví se stáří dožije téměř každý, jak hned zkraje servíruje problém Šiklová. V éře moderního sociálního státu se navíc podařilo oddělit od sebe generace, které se přestaly díky nároku na penzi nebo státní podporu mladých rodin existenčně potřebovat. Klesla vzájemná míra empatie. V zásadních chvílích života, ke kterým nepopiratelně umírání patří, chybí schopnost být si nablízku.  Přidáme-li k tomu i náš vychládající vztah k mrtvým, k pohřebním rituálům, nutno říct, že je pro nás smrt a umírání něco jako exotická nemoc, které se při troše opatrnosti a při pravidelném mytí rukou dá nějak vyhnout.

Jak píše Julian Barnes v knižním eseji na toto téma: „Smrti je v zásadě jedno, jestli se jí bojíte, nebo ji ignorujete. Její chvíle přijde bez ohledu na váš světonázor. Smrt není umělec. To umělci jsou nespolehliví“ (Žádný důvod k obavám, česky 2009). Tahle spolehlivost je důvodem, proč je dobré na smrt myslet. Ne nějak patologicky, ale dospěle. Právě jak to činí Šiklová: Prvním úkolem je podle ní schopnost vůbec o smrti mluvit. Mezi sebou. Ti mladší se staršími. Ti starší s mladšími. Bavit se o zcela praktických věcech. O pohřbu, o závěti. Dokázat se přenést přes pochybnosti, jestli je rozhovor o tom, jak to bude, až tady umírající nebude, vhodný. Šiklová upozorňuje, že člověk před branami smrti nepotřebuje ani rozhovory o počasí, ani aktuální zprávy ze světových dějin. Mnohem víc ho zajímají a trápí, případně uklidňují, jeho malé dějiny. A hlavně: má strach ze smrti. Velký strach z konečnosti a z neznáma. Chce se o smrti bavit, má otázky.

Nesmírně umírající osobě uleví, když zjistí, že takovými otázkami neobtěžuje, říká autorka. Umírajícím mají blízcí dokonce ponechat i ne zcela pravdivou interpretaci jejich života. Nad kým byste chtěli v případném sporu vítězit? I aktuální zprávy je lepší přibarvovat ve chvíli blízkosti konce spíš narůžovo. Komu by se chtělo nechat svoje nejbližší ve světě plném hrůz a katastrof? Nehrajme si na kněze nebo psychoterapeuta, do téhle etapy života už umravňování a věty typu „ale tak to nebylo“ opravdu nepatří.

Konec pohádky o nesmrtelnosti

Neumíráme nikdy v pravý čas. Smrt přichází vždycky nevhod. V dnešním světě to chce hodně osobní zralosti, aby lidé pochopili, že to, co je trápí, už není nemoc, ale smrt. Aby skončili s medicínskými pokusy, aby zastavili lékaře. Někdy už takové rozhodnutí musejí udělat za umírajícího blízcí, protože on sám už ho není schopen. Nechat devětaosmdesátileté mamince ještě udělat elektrické srdce, nebo už ji z tohoto světa propustit? Jak rádi necháme o takových otázkách rozhodnout někoho jiného. A tak, přestože většina lidí ví velice přesně, že chce umřít doma, v kruhu blízkých, obvykle se jim to nepodaří. Někteří v průběhu zdravotního sešupu volí nějaké nemocniční zařízení sami i proto, že nechtějí být na obtíž. Někdy je důvodem úmrtí v nemocnici jednoduše fakt, že sedět u lůžka umírajícího vyžaduje spoustu času. Chybí nám tedy na důstojnou smrt čas?

Čas. To je právě to, upozorňuje Šiklová. Vnímání času se člověku v terminálním stadiu, tedy při postupujícím nenávratném selhání životně důležitých funkcí, změní. Ani nejbližší umírajícího by se neměli o tuhle proměnu času nechat připravit. Můžeme být svědky hraničních zážitků. Konce pohádky o nesmrtelnosti. Dopřejme umírajícímu, pokud je to jen trochu možné, komfort umřít v klidu, ve známém prostředí a s pocitem, že není sám. Dopřejme to jemu i sobě.

Pokud ale Jiřina Šiklová něco není, pak tedy naivka. Bylo by falšováním skutečnosti malovat umírání jako nějakou automaticky harmonickou idylku, kdy stačí dodržet jen pár pravidel a všechno pak už zní nadpozemsky rajským akordem. Hned tedy připomíná, že důstojné umírání nemusí být z různých důvodů možné, že občas se umírající změní i vědomě ve zlobivé dítě, které vaše nejlepší snahy bojkotuje a kvůli malichernostem přidělává práci. Chtěli byste být aspoň za svoji trpělivost a služebnost okolím pochváleni? Můžete si být jisti, ujišťuje na rovinu Šiklová, že téměř jistě bude jedinou odměnou váš pocit, že jste svého blízkého vyprovodili, jak nejlépe jste uměli.

Vrátit smrt do života

Ale smrt není jen posedáváním u umírajícího a jeho propuštěním ze života. Smrt znamená i mnohé administrativní a zcela praktické úkony, které jsou s ní neodmyslitelně spojeny. Praktička Šiklová důrazně varuje, že některé věci je třeba řešit včas. Místo toho, abychom umírajícímu tvrdili, že „to nic, budeš zase pašák“, je mnohem užitečnější se ho rovnou zeptat, jak si představuje svůj pohřeb nebo zdali má sepsanou nějakou závěť. Netřeba zapomenout na to, že smrt má i své finanční důsledky. A navíc – spolu se smrtí jsme vyhostili i umění truchlit. Není vůbec jedno, jak se s mrtvým rozloučíme. Smuteční obřad by prostě měl mít nějakou formu. Pochopitelně různou, to podle konfese, ale nějakou. Odbýt pohřeb jako zbytečné divadlo se může pozůstalým vymstít. Nočními můrami, depresemi, neurózami. To, že nás můžou chodit mrtví strašit, nejsou pohádky, ale reálný důsledek pohrdání rituálem, který je nakonec mnohem důležitější pro nás než pro zemřelého.

Šiklová ve své knížce o smrti a umírání radí. Nedělá ze smrti orákulum. Snaží se jen vrátit nám smrt do života. Dělá to neakademicky, bez metafyzických řečí. Vznikla tak knížka, která zcela jistě zvýší naději, že jednou budete umírat nejen mezi blízkými nebo empatickými, ale také mezi lépe informovanými. Snad.

Autor je obchodníkem s knihami.

Jiřina Šiklová: Vyhoštěná smrt
Kalich, 128 stran