Když jsem minulý týden vyrazil na cestu do Malajsie, očekával jsem záplavu stížností. Země měla být jednou z plánovaných zastávek prezidenta Obamy na jeho cestě po Asii, byla ale zrušena kvůli uměle vyvolané rozpočtové krizi ve Washingtonu. „Mrzelo nás to, ale chápeme situaci,“ svěřil se mi malajsijský premiér Najib Razak.
Ostatní byli o něco méně diplomatičtí a zdůrazňovali, že zrušená cesta dobře ilustruje nefunkčnost dnešního amerického politického systému i obecný úpadek země. Mnozí v Malajsii – a v jihovýchodní Asii obecně – však zároveň upozorňovali, že spíše než dění ve Washingtonu je pro ně nepochopitelné to, co se odehrává v Pekingu.
Maoistické metody
Částečně je to důsledkem nově nabyté čínské moci. S rostoucí důležitostí Číny se zvětšuje také zájem sousedních zemí o to, co se v říši středu děje. Dříve jim kromě domácí scény stačilo sledovat pouze události ve Washingtonu. Dnes mají pocit, že musí stejně dobře rozumět i Pekingu.
A k pochopení toho není právě málo. Čína prochází velkou politickou proměnou. Před měsícem celá země ve státní televizi sledovala, jak prezident Si Ťin-pching předsedá v provincii Che-pej zasedání, na němž vysoce postavení představitelé strany veřejně provádějí „kritiku a sebekritiku“. Rituál je součástí masové kampaně komunistické strany s cílem vyrovnat se s obviněním, že strana ztratila kontakt s lidmi, je elitářská a zkorumpovaná.
Součástí kampaně je silný proud boje s korupcí, jehož nejviditelnější kapitolou je ponížení Po Si-laje, dřívějšího komunistického bosse v Čchung-čchingu. V Číně se teď ale mnozí obávají, že boj s korupcí je způsobem, jak se zbavit politických protivníků. „V Číně je tak vysoká míra korupce, že rozhodnutí o tom, kdo bude stíhán, je v podstatě politickým rozhodnutím,“ řekl mi v Pekingu jistý podnikatel, který si přál zůstat v anonymitě.
Pro hodně lidí je ještě překvapivější, že nové vedení zjevně zahájilo tvrdé tažení proti disentu. Čínská média a lidskoprávní skupiny hlásí od konce srpna stovky zatčených novinářů, blogerů a aktivistů obviněných ze zločinů „šíření poplašné zprávy“. Do této skupiny se nedávno zařadili i významní podnikatelé včetně Wang Kung-kuana, jednoho z nejznámějších čínských miliardářů, který žádal politické reformy a byl formálně zadržen předminulou neděli.
V září čínská televize vysílala sebekritiku Charlese Süe-a, blogera a podnikatele, jenž se přiznal ke svým zločinům a chválil nová omezení přístupu k internetu. Tento měsíc Pekingská univerzita propustila ekonoma Si Jie-lianga, který pomáhal při sestavování Charty 08, petice požadující demokracii, jež svému hlavnímu tvůrci Liou Siao-poovi vynesla Nobelovu cenu míru.
Experti studující Čínu si v posledních letech všímají, jak hluboké obavy má komunistická strana o to, zda je vnímaná širokými vrstvami jako legitimní. Mnozí předpokládali, že se s nejistotou vyrovná otevřením politického systému, přičemž politické reformy budou doprovázet reformy ekonomické. Místo toho se zdá, že se strana kloní ke starým maoistickým metodám zátahů, veřejných přiznání a čistek.
Rozpaky nad plnou linkou
Čínská komunistická strana si v posledních třiceti letech může připsat na konto výjimečné úspěchy. Jenom za posledních deset let se příjem průměrného Číňana zvýšil téměř pětinásobně a Čína je dnes druhou největší světovou ekonomikou. Možná ale právě kvůli takovému úspěchu země čelí mnoha problémům, při nichž není možné oddělit ekonomiku od politiky. Vyrovnat se se znečištěním atmosféry například znamená snížit tempo růstu průmyslu. Zvolit udržitelnější model rozvoje předpokládá přiškrtit finanční zdroje státním firmám s dobrými politickými kontakty.
Lidé, s nimiž jsem v jihovýchodní Asii hovořil, se k těmto otázkám nestavěli z pozice bojovníků za lidská práva. Vlastně jim šlo pouze o to pochopit, co přesně se v říši středu děje. Ze všeho nejvíce je zajímalo, co změny uvnitř země znamenají pro čínskou zahraniční politiku. „Čína k nám přistupuje v poslední době přátelsky, mnohem více než ještě před pár lety,“ sdělil mi jeden asijský lídr, „své zájmy však prosazuje stále velmi silně.“ Diplomaté cítili úzkost z toho, že Čína nyní vydává mapy, na nichž dříve tečkovanou čáru vytyčující čínské nároky v Jihočínském moři nahradila plná linka. Když se na to čínského ministra zahraničí minulý měsíc na fóru pořádaném Brookings Institution zeptal bývalý americký ministr obrany William Cohen, čínský představitel jakoukoli změnu postoje vyloučil. Obavy přesto dobře odrážejí stoupající nervozitu v regionu.
Spojené státy své špinavé prádlo propírají se zaujetím a veřejně. Když se Washington rozhádá, dělá to v hlavním vysílacím čase a politici, novináři i komentátoři popisují sebemenší detail s gustem. Čína má naopak neprůhledný politický systém, v jehož důsledku je celý proces mnohem nepochopitelnější. Čína ale také prochází krizemi, kontroverzemi a změnou. A vzhledem k jejímu nově nalezenému vlivu teď celý svět přihlíží a snaží se pochopit, co si má o černé skříňce jménem Peking vlastně myslet.
Autor je americký politolog a publicista.
© 2013, Washington Post Writers Group
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
