Divadlo budoucnosti

Na Nové scéně Národního divadla, na půdě proslulé Laterny magiky, začíná nové představení. Jeviště potemní, šum v sále se pomalu ztišuje. Diváci jsou zvědaví, jak si režisér a tým multimediálních umělců poradí s divadelním ztvárněním vizuální poezie Václava Havla. V inscenaci Antikódy se setkají s obdobou technologie rozšířené reality (augmented reality), která se dnes nejčastěji používá ve smartphonech; při pohledu na ulici kamerou mobilu se do záběru promítají dodatečné informace o okolním světě.

Multimediální performance Antikódy je jednou z prvních svého druhu u nás. Diváci spatří třeba scénu, jak spisovatel na jevišti sedí za svým psacím strojem a buší do kláves. Ve vzduchu před ním naskakují modře zářící, jakoby digitální písmena promítaná projektorem na plátno, které však diváci nevidí, takže se zdá, že se texty vznášejí ve vzduchu. V šíleném tempu v prostoru vyskakují otazníky, vykřičníky a další znaky. V jedné scéně písmena naprší z nebe a na zemi vytvoří závěje textu, v nichž se herec přehrabuje. Jindy se zase ve vzduchu vznáší gigantická klávesnice, do některých kláves tanečník udeří pěstí nebo předvede karatistický kop a „napíše“ tak nový text.

„Ohmatat“ herce laserem

Starší performance v Laterně magice také kombinovaly herce na jevišti s filmovým materiálem promítaným na plátno, například v legendárním Kouzelném cirkusu uvedeném v roce 1977. Bylo však obtížné sladit obraz s hereckou akcí. Herci na jevišti museli přesně reagovat na dění na plátně – v Kouzelném cirkusu klauni z plátna vystupují na scénu a naopak, jediná chyba tak může kouzlo Laterny magiky úplně zničit.

Technologie použitá v Antikódech umí víc: video se okamžitě přizpůsobuje herecké akci, ne naopak. „Herce sledujeme pomocí kamer. V počítači ho pak obrazové filtry oddělí od pozadí,“ vysvětluje vizuální umělec Dan Gregor, který má na starosti vizuální a technickou realizaci představení Antikódy. Díky znalosti přesné polohy účinkujícího lze promítaný obrazový materiál dokonale synchronizovat s tím, co zrovna dělá.

Obraz je promítán na polopropustné plátno, jež divák díky nasvícení scény nevidí. Interakci herce s plátnem zajišťuje infračervená kamera a senzor AirScan, který „ohmatává“ určitou zónu rotujícím laserovým paprskem. Pozná tak, zda herec do zóny vstoupil a v jakém místě se „dotkl“ videomateriálu, třeba zmíněné vznášející se virtuální klávesnice.

Inscenace řízená pohyby diváků

Podle Jana Buriánka z firmy, jež pro Antikódy dodávala technické vybavení, mohou dnes již systémy zajišťující synchronizaci představení reagovat i na to, kam se herec dívá, co drží v ruce, nebo dokonce jaký výraz má ve tváři. Samozřejmě je důležité, aby nevznikaly kýčovité či pouťové triky a aby se divadelní tvůrci nenechali unést nekonečnými možnostmi technologie. „Viděl jsem mnoho představení úžasných po technické stránce, scházel jim ale příběh nebo myšlenka,“ poznamenává Dan Gregor.

V divadle budoucnosti se uplatní mnoho dalších technologií: například motion capture (zachycení pohybu) známé především z počítačových her či z filmu: Herec má na sobě upevněné malé značky snímané kamerou a záznam jeho pohybů se tak může přenášet třeba na tisícihlavou armádu vojáků nebo na pohádkového draka promítaného na plátno. Technologie videomappingu zase umožňuje promítnout na kulisy libovolný obraz, takže přímo na jevišti může například „shořet“ budova. Snímají-li celé představení kamery, lze vytvořit scénu, kdy si postavy přehrávají v paměti minulé události. Znázorní to černobíle stylizovaný obraz minulého děje, který je k překvapení diváků záznamem aktuálního představení.

Divadlo, film a multimediální show se zkrátka sbližují a hranice mezi nimi se stírá. V zahraničí to dobře ilustruje například komediální muzikál Die Patienten (Pacienti), který putoval jako turné po divadlech ve Švýcarsku. Jevišti dominovala trojice otočných stěn, na něž se promítaly různé kulisy nebo pohyblivý videozáznam. V jiné místnosti mimo prostor divadla kamery snímaly vystoupení hudební kapely. Záběry hudebníků se pak objevily na otočných stěnách a k nim režie přidávala libovolné pozadí – kapela tak hraje třeba pod hvězdným nebem, v přírodě či v pohádkové zemi.

Divadlo třetího tisíciletí bude také mnohem interaktivnější: o budoucím vývoji děje se dá hlasovat například na Facebooku nebo prostřednictvím vybavení divadla – pomocí smartphonů či jiných bezdrátových systémů. Existuje i takzvaný lidský joystick, který rozpozná, jak se divák tváří, nebo zaznamená jeho zvednuté ruce. Diváci tak mohou svými pohyby řídit třeba automobil promítaný na scénu.

Tvůrce zkrátka omezuje už jen vlastní fantazie a rozpočet. Otázka samozřejmě je, zda  se diváci časem nevrátí k méně oslnivým inscenacím her, jež jsou natolik silné, že technická kouzla nepotřebují.

Autor je publicista píšící o vědě a technice.