Fara

Vystoupil jsem z auta před farou Českobratrské církve evangelické v polích nad vesnicí Provodov-Šonov u Nového Města nad Metují, kde jsem měl večer číst. Těšil jsem se. Byl jsem tam už loni a předloni na pozvání Ivana Petlana a Martina Černera, obětavců, kteří třetím rokem pořádají na faře s přilehlou zahradou malý podletní festiválek. Patří k těm krásným nenápadným věcem, na nichž spočívá příčetnost světa možná víc, než si dovedeme představit. Během jednoho víkendu několik literátů čte v tichu velkého a obyčejného domu, který místní farář Martin Bárta se svojí ženou Darinou dokážou nepopsatelně laskavě otevřít příchozím. Těch je nanejvýš pár desítek. Postaví si stany na louce za farou. V kuchyni je hrnec s borščem. Ve sklepě lahváče. V pokojích nějaké volné postele, v jedné místnosti vernisáž obrazů či fotografií. Pod stromy židle a zelené světlo a později měkký stín, v němž se dá dlouze hovořit nebo mlčet. Na cestu pro vystupující, letos třeba Pavla Kolmačku, J. H. Krchovského, Štěpána Noska či Petra Pazderu Payna, se nějak – bůhvíjak – posbírají peníze.

Je to dobré místo. Lidé na něm jsou jaksi konkrétní, osobní a pozorní, čímž vzniká zvláštní blízkost a nenucenost. Vím, že takových míst a nenápadných setkávání na nich je víc – o& …