Slzný plyn a klavír v Istanbulu

Část turecké armády v pátek večer vyhlásila stanné právo a začala obsazovat strategické body v zemi. Turecký prezident Erdoğan vystoupil až více než po hodině od prvních zpráv o převratu a vyzval své příznivce, aby vyšli do ulic a ukázali tak, že ho podporují. Zhruba tři hodiny po půlnoci turecké vládní složky prohlásily, že situaci už mají pod kontrolou. (Zdroj: HN)

Přečtěte si reportáž z roku 2013 a tehdejších protestů proti režimu:

•••

Ve vzduchu je cítit slzný plyn. Chodci se občas zastaví, otřou si tvář a jdou dál. Štíhlá bruneta v letních šatech, úředník v bílé košili i puberťačky v legínách – všichni procházejí stejným tempem jako každý den. Dnes mají ale přes tváře nasazené bílé respirátory, pálí je nos i oči a v ruce si nesou helmy. Navzdory této výbavě všichni působí uvolněně, jako by se nic zvláštního nedělo. Slzející popeláři zametají ulice, prodavač na zemi nechává rozložené kožené peněženky a kabelky, obchodníci nabízejí roušky a lyžařské brýle na ochranu očí.

Je to zvláštní pohled, vzhledem k tomu, že zhruba sto metrů odtud se policejní těžkooděnci od rána přetlačují s demonstranty o jedno z největších náměstí Evropy.

Je úterní podvečer a v Istanbulu právě končí pracovní doba. Místní jdou přímo ze škol a kanceláří podpořit demonstranty, kteří okupují zelenou plochu ve středu náměstí Taksim. V členitém, rozlehlém a málo přehledném parku stanují tisíce vesměs vzdělaných dvacátníků a třicátníků z istanbulské střední třídy, muži i ženy zhruba ve stejném počtu.

Nemají zájem o souboj s policií. Z vyvýšeného okraje okupovaného parku celý den sledují, jak vodní děla stříkají na zhruba třicet militantů, kteří opětují palbu kameny a zápalnými lahvemi. „Jsou to levicoví extremisté, kteří chystají protistátní akci,“ říkají vládní politici. „Jsou to policejní provokatéři, kteří mají nenásilné hnutí diskreditovat před televizními diváky,“ šíří se naopak mezi lidmi v parku. Policie odstraňuje barikády z lešení a vyhořelých aut, jež blokovaly všechny přístupové cesty k náměstí. Z budovy kulturního centra sundává transparenty, které zakryly celou fasádu: výzvu k odstoupení premiéra, plakáty fanoušků tří největších tureckých fotbalových klubů i velké plátno s nápisem „Neshýbejte se“.

Turecko má za sebou necelé dva týdny protestů. Začaly jako happening několika desítek ekologů za záchranu jednoho oblíbeného městského parku, jenž měl padnout kvůli stavbě nákupního centra. Po brutálním zásahu policie vyšly v celé zemi do ulic stovky tisíc lidí, kteří mají společnou obavu: turecký premiér Recep Tayyip Erdoğan se chová stále více autokraticky a netolerantně. Už jedenáct let suverénně vyhrává volby a opojen úspěchem nebere nejmenší ohledy na názory poražené menšiny, tedy sekulárních Turků, liberálů, levice, ekologů, feministek, nacionalistů a dalších částí velmi různorodé turecké společnosti.

Po naprosto nečekaném výbuchu frustrace v minulých dvou týdnech – protesty si vyžádaly pět mrtvých a přes pět tisíc raněných – se země na hranici Evropské unie a arabského světa ocitla před zásadním zlomem. Rozpráší rozzlobený a nervózní Erdoğan stanové městečko a nasměruje Turecko k autokratickému režimu? Nebo pochopí volání mladých lidí a posune svou zemi blíže ke svobodné Evropě?

Vytlačte je

V úterý večer se zdá, že premiér se rozhodl pro první cestu. Na náměstí po práci přichází čím dál více lidí. Policie dostává příkaz zamořit ho slzným plynem a ulice obsazují těžkooděnci v plynových maskách.

Demonstranti v parku uprostřed náměstí, kterým guvernér Istanbulu ráno zaručil bezpečí, však nechtějí odejít. Policisté mezi stany občas vystřelí kartuše se slzným plynem, po zásazích několik demonstrantů krvácí. Mezi lidmi kolují plastové lahve s ředěným mlékem, kterým si vymývají oči od slzného plynu. Někteří kvůli celodennímu přílivu štiplavého plynu omdlévají. Vzduch je tak zamořený, že už chvilkami nepomáhají ani plynové masky. Přesto zde většina zůstává. „Lidé říkají, že je premiér příliš tvrdý. Jestli je tedy tohle tvrdost, tak se omlouvám – ale Tayyip Erdoğan se nezmění,“ sděluje v té době premiér poslancům. Poté velí rodičům, aby své děti vyzvali k odchodu z parku.

„Nemají s ničím takovým zkušenosti,“ říká na adresu demonstrujících sedmadvacetiletý Ahmet Şener, který se před nejhorší dávkou slzného plynu ukryl do foyer pětihvězdičkového hotelu Divan na okraji náměstí. „Na vojně jsem měl smůlu. Skončil jsem na východě Turecka v kurdských oblastech, kde armáda potlačovala místní protesty. Zavřeli jsme únikové cesty a pak do lidí pálili slzný plyn, dokud neomdleli. Kdybych odmlouval, tak skončím na pár let ve vězení,“ vypráví Ahmet o zkušenosti, díky níž umí trochu předvídat další akce policistů. Přišel dnes pomoci kamarádovi, který dvoutýdenní protesty zblízka fotí. Chce ho včas varovat, pokud policie uzavře únikové cesty a rozhodne se náměstí a park dobýt naprosto bez ohledu na počet raněných.

Podpořit protesty přichází skoro každý večer a ještě před pár dny byl optimistický. „Demonstranti už vyhráli, bez ohledu na to, co se stane v příštích týdnech a měsících. Ukázali premiérovi hranice jeho moci, postavili před ním zeď, kterou bude muset do budoucna brát na vědomí. Je dost chytrý na to, aby to pochopil,“ říkal Ahmet během našeho setkání tři dny před úterním policejním zásahem. „Jsem tady kvůli svobodě. Kvůli tomu, aby každý v Turecku mohl žít tak, jak chce,“ vyprávěl tehdy.

Z toho samého důvodu dříve podporoval i Erdoğana a jeho umírněně islamistickou Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP). Brala se za práva praktikujících muslimů, obvykle chudších a konzervativních lidí z venkova. Byl to podstatný důvod: všichni vědí, že zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk při svých plánech na přeměnu osmanského sultanátu v západní národní stát zásadně potlačil náboženství ve veřejném životě. Dívky se šátkem na hlavě měly zakázáno studovat na univerzitách a praktikující muslimové nesměli vstoupit do armády, která garantovala sekulární řád a při kaž­dém jeho ohrožení provedla převrat.

Erdoğan nepatřil k městské elitě, která desítky let kontrolovala soudy, média a politiku tohoto sekulárního Turecka. Vyrostl v chudé istanbulské čtvrti, několikrát denně se modlí a jeho manželka nosí šátek. V roce 2002 se svou islamistickou stranou vyhrál volby a od té doby Turecko změnil více než kterýkoli jiný politik v posledních sedmdesáti letech. Během deseti let se ekonomika země ztrojnásobila, vláda zrušila trest smrti a zakročila proti mučení ve věznicích. Hospodářský úspěch vedl ke vzniku nové konzervativní střední vrstvy, ženy v šátku dnes mohou studovat a pracovat na státních úřadech, islám se vrátil do veřejného života. Turecké firmy začaly investovat v arabských zemích a v Africe a z málo viditelné, vždy automaticky prozápadní země se stala sebevědomá regionální mocnost.

Erdoğanova strana v posledních volbách dostala více hlasů než všichni soupeři dohromady. Vyhrála by, i kdyby se znovu volilo zítra. Podle březnového průzkumu premiéra podporuje šedesát procent Turků, obvykle těch chudších a nábožensky konzervativnějších. „Nechci o tom mluvit, každý někdy udělá chybu,“ omlouvá jeho současnou tvrdost náhodně oslovený muž z istanbulské čtvrti Kasimpaşa, kde premiér vyrůstal. „Za protesty stojí něco víc než pár mladých lidí, organizuje je opozice, která ho chce odstranit,“ myslí si holič v podniku Umet Berber, kde si Erdoğan před vstupem do velké politiky nechával pravidelně stříhat vlasy a knírek. Skalní příznivci AKP věří, že za protesty mladých lidí stojí stará elita – dříve silně zastoupená mezi soudci, v armádě, mezi istanbulskými byznysmeny –, která se ho pokusy o zákaz strany či prozrazeným vojenským převratem neúspěšně snažila vyšachovat z politiky.

Jiná doba

Vnímat dnes situaci v Turecku hlavně jako pokračování starých střetů mezi islamisty a starou sekulární elitou je ale nepřesné. Demonstrantům vadí, že Erdoğan s volební většinou své plány prosazuje bez ohledu na jakékoli námitky. Rychlý rozvoj je prioritou a všechny překážky musí jít stranou. K těm patří i novináři, kterých je v Turecku za mřížemi více než v Íránu a Číně dohromady. Demonstranti nechtějí návrat před Erdoğana, kdy zemi de facto vládla armáda. Obávají se však, že starý autoritářský systém nenahrazuje svoboda, ale další, více islámem inspirovaný autokrat. Současné protesty míří právě proti tomuto směřování Turecka.

V době zmiňovaného prvního setkání s Ahmetem ještě okupace parku a náměstí Taksim připomínala letní hudební festival. Obchodníci na náměstí grilovali maso a pekli kaštany. Prodávali nakrájené melouny a čerstvou pomerančovou šťávu. Na asfaltu si rozložili masky hackerů Anonymous a výběr různě zbarvených sprejů. Skoro každý náhle dostal chuť napsat na silnici a okolní domy vlastní vzkaz premiérovi. Z několika míst náměstí se nepřetržitě ozývala trubka, mladí lidé stáli v kole, drželi se za ruce a tančili tradiční místní tance.

Tento městský karneval však brzy ukončil slzný plyn. „Myslel jsem si, že je na tom Turecko o dost lépe,“ říká překvapený Ahmet po úterním policejním zásahu. Ve vzduchu tou dobou visí obava, že těžkooděnci v noci napadnou i stanové městečko plné studentů a studentek. „Tenhle zásah a premiérův projev v parlamentu, to je jak z nějaké učebnice pro blízkovýchodní diktátory. Jestli bude takhle pokračovat dál, tak se to tady promění v diktaturu.“ Erdoğan spontánní protestní festival označil za spiknutí finanční lobby a zahraničních médií, které má zabránit vzestupu země. Obraz Turecka se v tu chvíli neotřásl jen v Ahmetových očích, ale i v zahraničí. Západ totiž v minulých letech pohlížel na Istanbul a Ankaru s velkým optimismem. Viděl zde zrod islámské demokracie, model pro sever Afriky, který se během arabského jara zbavil svých diktátorů. Teď překvapeně sleduje policejní tvrdost i manipulaci tureckých médií, jež o Taksimu v prvních dnech protestů vůbec nevysílají, a premiéra, který vyhrožuje a vyhlašuje konspirativní teorie.

Ahmet si však trochu optimismu uchoval: „V sedmdesátých a osmdesátých letech se na demonstranty střílelo ostrými a nikoho ve světě to nevzrušovalo. Jsem si jistý, že se tohle letos nestane. Na to je současný svět příliš propojený. Úplně by to zničilo místní ekonomiku.“ Vývoj v dalších dnech naznačuje, že je to vcelku dobrý odhad situace. 

Překvapení pro premiéra

Ahmet vypadá s krátkými vousy, v barevném tričku a hnědých kalhotách vcelku nenápadně. Na dvacátníka má ale za sebou velmi napínavý život, a to nejen kvůli tvrdé vojně v problematickém východním Turecku. „Táta se narodil v chudinské čtvrti Ankary a dotáhl to až na šéfa bankovního domu. Je chytrý a konzervativní, ale dva roky už jsem ho neviděl. Těžko snáší, že jsem takový liberál,“ vypráví mladý muž, jehož příbuzní většinou volí islamisty. „Táta a spousta mužů jeho generace jsou podobní jako Erdoğan. Chce, aby vždycky bylo po jeho, a umí být přísný. I proto je tak oblíbený.“ Ahmet nakonec kvůli protestům otci zavolal, řekl mu svůj názor a pak překvapeně poslouchal. Výhrůžky a policejní tvrdost se nelíbí ani otci. „Možná v tom nemá Erdoğan tak jasnou podporu, jak se na první pohled zdá.“

Ahmet se vždycky uměl prosadit. Před pěti lety vyzvedával jednoho ze svých bratranců ze školky a všiml si při tom počítačových her, které děti hrají. Na simulátoru automobilu dostávaly body za sražení co největšího počtu chodců. Studenta elitní manažerské fakulty zarazilo, že vychovatelky neznají nic lepšího. Povídal si o tom s padesátkou známých a pak založil web s počítačovými hrami, jež rozvíjejí talent dětí. Současně analyzují výsledky a posílají rodičům zprávy o silných a slabých stránkách jejich potomků.

Na rozjezd webu a firmy od Erdoğanovy vlády dostal nevratný grant ve výši několika set tisíc dolarů. „Také jsem pak šel poprvé k volbám a volil AKP. Líbilo se mi, že stát funguje efektivněji. Byl jsem naivní – věřil jsem, že tu vzniká islámská demokracie.“ Později svůj podíl v úspěšné firmě prodal a nyní s několika společníky zakládá firmu, jež se bude specializovat na sociální média. Je jedním z milionů mladých Turků, kteří vyrůstali v hospodářské prosperitě minulého desetiletí a teď chtějí i více svobod.

„Jsou to vandalové a budižkničemové, loutky teroristů,“ prohlašuje o demonstrantech už dva týdny Erdoğan. Ignoruje, že do ulic vyšla úplně nová generace, která přemýšlí jinak než jeho parlamentní opozice. Jádro tvoří lidé jako Ahmet a jeho přátelé, s nimiž na Taksim po večerech chodí. Ekonomka, která v rámci programu Erasmus půl roku studovala v Belgii a pracuje v zákaznickém oddělení tabákové společnosti Philip Morris. Pětadvacetiletá novinářka, jež právě dostala stipendium na tříměsíční stáž u OSN v New Yorku. Obchodník, jehož otec byl coby příznivec marxismu mučen během vojenské diktatury osmdesátých let.

„Erdoğan tomu hnutí vůbec nerozumí. Nechápe, že něco může vzniknout takhle spontánně, že to neorganizuje nikdo mocný v pozadí. Nechápe, jak může vzniknout něco, co nemá lídra,“ notují si tito čtyři u společné cigarety před kavárnou, v níž se nesmí kouřit. „Je to výbuch lidí, kteří cítí, že je ohrožen jejich styl života. I tenhle zákaz kouření byl ve skutečnosti motivován islámskou ideologií.“ Strana zakázala venkovní zahrádky před restauracemi na hlavní obchodní třídě poblíž Taksimu. Debatuje o zákazu potratů. Omezuje prodej alkoholu v noci a poblíž škol a mešit. Obrázky alkoholu ve filmech budou muset televizní kanály rozmazávat. Ve státních školách se povinně vyučuje náboženství a příliš liberální učitelé bývají občas za trest přesouváni do zapadlých končin.

Jsem vandal

Gökşen se začala více zajímat o politiku před deseti lety, když se Erdoğan stal premiérem. Končila právě střední školu a přidala se k početnému hnutí proti válce v Iráku. Těšilo ji tehdy, že premiér nepovolil přelet amerických letadel přes turecký vzdušný prostor. Z protiválečného hnutí se zrodily ekologické organizace, ve kterých se Gökşen od té doby angažuje.

„Staví největší letiště světa a spoustu uhelných elektráren a vodních přehrad po celé zemi. Bourá třeba staré cukrárny a nejstarší kino v Istanbulu přestavuje na obchoďák,“ vypočítává Gökşen. Drobná dívka z největší turecké ekologické neziskovky TEMA stála na začátku současného protestního hnutí. Byla v parku během protestu ekologů, kteří chtěli před bagry uchránit poslední zelenou plochu v centru Istanbulu. „Vláda místo parku chce postavit obchodní centrum, už asi devadesáté ve městě,“ vypráví o plánované stavbě, jež má mít tvar starých kasáren z dob osmanské říše. „Boří se celé staré čtvrti a nahrazují je nové činžáky. Prý je to příprava na velké zemětřesení, které Istanbul čeká. Ale panují podezření, že vládní strana hlavně dává zakázky spřáteleným stavebním firmám,“ doplňuje ji Duygun Kutluayová, kolegyně z ekologické organizace. „Protestuji více kvůli tomu nepromyšlenému rozvoji než třeba kvůli islámem inspirovaným zákonům. Před těmi se zatím můžu nějak ukrýt ve své bublině, do které patří samí liberální přátelé,“ dodává mladá žena. K zájmu o ekologii ji přivedlo dvouleté studium ekonomie v jihoněmecké Kostnici, městě se zeleným starostou a vyvinutým citem pro ochranu přírody.

„Stříkali na nás zblízka slzný plyn. Kamaráda kopli do rozkroku tak silně, že musel být operován,“ vzpomínají mladé ženy na první den protestů. Proti policistům pak společnými silami bojovali chuligáni jindy znesvářených fotbalových týmů, kteří se rozhodli chránit mírumilovné studenty a zaměstnance.

Po vítězství nad policií fanoušci postavili barikády v okolních ulicích a společně se studenty a aktivisty park zastavěli stany a proměnili ho ve festivalové městečko. Navštěvovali ho turisté a rodiny s dětmi z celého Istanbulu. Fotili se u autobusů vypálených během střetů s policií. Na jeden vypálený vrak auta hned za vchodem do parku pak lepili papírky se vzkazy pro premiéra. „Nejsem levičák, nejsem pravičák, jsem vandal,“ zesměšňuje jeden z nápisů premiérovy projevy.

Nechte si tu buznu

Ve stanovém městečku si své místo našly skupiny, které spojuje výhradně odpor proti autoritářským tendencím premiéra. Vlají tu vlajky anarchistů a marxistů. Poprvé se na jedné straně barikády sešli kurdští aktivisté i nacionalisté, kteří kurdská národnostní práva odmítají. Koberečky si tu rozložila organizace antikapitalistických muslimů a přespává zde i několik studentů z celé Evropy, kteří jsou v Istanbulu na výměnném pobytu. Svůj sektor zaplnili i Çarşi, skalní rowdies klubu Beşiktaş Istanbul. „Skandovali pořád dokola, že premiér je buzna. Někdo ze sdružení homosexuálů k nim pak přišel a poprosil je, ať už to nedělají. A oni vážně přestali,“ říká student leteckého inženýrství Çaner Akim při společné procházce parkem. Považuje to za jeden ze symbolů stavění mostů mezi opozičními skupinami, ke kterému v centru Istanbulu dochází.

V Çanerově angličtině je slyšet australský přízvuk, památka na rok strávený na střední škole v Austrálii. Na Facebooku má přidané přátele z desítek zemí a ve volném čase pracuje v organizaci AFS, která zprostředkovává studentské výměny středoškoláků. Pomáhá zahraničním studentům po příjezdu do Istanbulu. Jednadvacetiletý Çaner může být symbolem většiny demonstrantů v parku: jsou to vzdělaní, kosmopolitní dvacátníci a třicátníci.  Fenoménem letošních protestů je vzepětí dětí z dobrých rodin, které měly zatím pověst sobecké generace bez zájmu o politiku. Nyní se probudily, překonaly strach ze státní moci, jenž dosud mladé lidi svíral. Jednou budou tvořit elitu Turecka a tyto týdny jsou pro ně určujícím životním momentem.

Stylem a přemýšlením však připomínají své vrstevníky, kteří se v New Yorku přidali k hnutí Occupy Wall Street a ve Španělsku k rozhořčeným „indignados“. Tvoří jakousi novou globální městskou mládež ze středních vrstev, jež má přátele napříč hranicemi. Sdílí životní pocit vzdělané názorové menšiny, která se ve svých státech necítí být zastoupena zavedenými politickými stranami.

„Opoziční strany nemám rád, Erdoğan je tak úspěšný jen díky tomu, že ony předtím vládly tak mizerně,“ opakuje Çaner názor skoro všech oslovených demonstrantů. Potvrzují ho i dva improvizované sociologické průzkumy: osmdesát procent z jejich účastníků necítí vazbu k žádné politické straně, polovina je tady na své úplně první manifestaci, polovina je tu hlavně kvůli brutalitě státní moci.

Vracíme se domů

Při procházce mezi stany je možné občas zahlédnout bílý počítač od Applu. Demonstranti si vzájemně nabízejí koláče, které jim napekli rodiče a prarodiče. Uprostřed parku stojí přeplněné bezplatné knihkupectví, kam menší nakladatelé zdarma nosí výtisky. V parku je i dětský koutek a místo, kde učitelé a vysokoškolští profesoři doučují středoškoláky před přijímacími zkouškami na univerzitu. Hippie atmosféru dotváří kroužek jógy a dívky, jež v rozbagrovaném rohu náměstí vysazují květiny.

Potkávají se zde také dva kamarádi ze střední školy, kteří jednou budou patřit k nejužší elitě země. Engin Ayaz se právě vrátil po studiu designu z New Yorku, Karabekir Akkoyunlu teď dokončuje doktorandskou práci z politologie na London School of Economics. Během začátku protestů dělal v Americe rešerši ke své studii, ale pak si okamžitě koupil jednosměrnou letenku domů do Istanbulu. Právě mu přišla SMS od editora, že web CNN zveřejnil jeho komentář k tureckým událostem. „Každý může pomoci tím, co umí. Já chci přispět k tomu, aby svět rozuměl tomu, co se tady děje,“ říká. „My se všichni chceme vrátit domů, to bychom před deseti lety neudělali,“ doplňuje ho Engin, který si hned po návratu založil blog s černobílými fotkami z demonstrací. Chtějí se vrátit, a i proto jim záleží na tom, jak tohle hnutí skončí.

„Před deseti lety by se to vůbec nestalo. Armáda by už dávno zasáhla a vojenským převratem Erdoğana svrhla. On generály vyšachoval a dal nám šanci, abychom si to vyřešili sami,“ uznává Karabekir. Tyto protesty jsou pro něj hlavně sporem o povahu turecké demokracie. Dosud většinový vítěz voleb vládne bez ohledu na poraženou menšinu; demonstranti chtějí, aby tomu tak nebylo. „Předtím se sekulární vládci snažili vytvořit nového Turka. Pozápadněného člověka, který moc nedal na náboženství. Teď chce zase Erdoğan společnost předělávat ke svému ideálu, mít ji plnou konzervativních, pobožných lidí,“ říká. „Ani jedno nejde.“

Nálada v Istanbulu se mění každým dnem a vyústění protestů bylo v době uzávěrky tohoto vydání Respektu otevřené. Ve čtvrtek v noci frustrace z úterního policejního útoku zmizela. Erdoğan poprvé vyjednával se zástupci demonstrantů z parku, rozplynul se slzný plyn a místo něj se nad náměstím Taksim šíří zvuk piana.

Pod sochou zakladatele moderního Turecka je rozložené černé křídlo, které sem kdosi přivezl, a pianisté hrají Raye Charlese, Bacha i italskou partyzánskou píseň Bella ciao. Na pianě leží plyšový tučňák, jeden ze symbolů protestů. Připomíná, že turecká CNN v době největší policejní brutality raději vysílala dokument o Antarktidě. Kolem piana sedí na zemi tisíce mladých lidí, někteří mají na hlavě přilbu a v ruce plynovou masku. Přinesli si ji pro případ dalšího policejního zásahu, kterým premiér celý den vyhrožoval. Nedošlo k němu. V osm hodin ráno pianista pořád sedí u černého křídla a hraje pro posledních dvacet posluchačů a pár usínajících policistů. Celonoční koncert ukončí až ranní déšť.

„V Turecku musí vyhrát respekt k tomu, že je to země plná velmi různých lidí. Kaž­­dý má právo na svůj životní styl,“ uzavírá magickou noc Karabekir.“