To v Anglii, pánové...

Před atestací z dětské chirurgie jsem tři roky chodil po chodbách motolské nemocnice a v obdobích nespokojenosti si v duchu opakoval mantru: „Až udělám atestaci, pojedu do světa a něco se tam naučím.“ Zdálo se mi, že mladým lékařům po škole se u nás nikdo cíleně nevěnuje a nikdo jim znalosti a dovednosti systematicky nepředává. Mladší kolegové se v mých očích dělili na ty, kdo časem zleniví a odpadnou, a na ty, kteří zůstanou ambiciózní a vydrží „držet hubu a krok“, aby je po letech pustili k zodpovědné a samostatné práci. Hrozilo, že spadnu do první kategorie. Časem jsem obměnil v mantře slovo „svět“ za Anglii, chodil do oblíbené Mlýnské kavárny na Kampě a všem po třech pivech vykládal, že „v Anglii, tam je to, pánové, lepší“. A měl jsem pravdu. Postgraduální vzdělávání mladých lékařů je v Anglii lepší. Jenom jsem ve svých představách zapomněl na jednu podstatnou věc.