Představení začíná

Začalo to velmi tělesně. Tepem srdce, zpocenými dlaněmi, suchem v ústech. Sedím v hedvábí, v semiši, v drobných pichlavých chloupcích, v takovém jakoby křesílku, zvedá se mi žaludek. Jakási šatna, maskérna, takové to zrcadlo, znáte to, s žárovkama dokola, kecám, žárovky tu nejsou, naštěstí, jenom ne světlo. Sedím skoro potmě. Svíjím se v novotou páchnoucím obleku, v naškrobených látkách, ve vlastní kůži, v kůži vydrhnuté doruda, v šamponem páchnoucích vlasech, v zastřižených nehtech, pečlivě vyloupnutých z kožené blanky, která je pořád dokola porůstá. Proč tělo pořád něčím porůstá? Pořád o něco pečovat, to by jeden zešílel, pořád něco krmit, dávat spát, omývat, pěstit, kriste pane. Tělo je jak malé dítě. Strašně nesamostatná věc. Tři minuty, dvacet pět vteřin, už to začíná. Už hraje znělka, už tleskají. To je hnus. Měli jste někdy trému? Prý pomáhá zhluboka dýchat. Zhluboka dýchám, jenže po chvíli se mi překrví mozek tak, že se z toho málem pozvracím. Před očima mi začnou praskat černobílá zrnka, zrnění – znáte zrnění? Je to jak ve staré televizi: takové to šero, co se hemží mezi programy, tohle je stejné, rozumíte mi, je to, jako by tělo naladilo špatný kanál, musí to být něco v nervech, špatná cesta, hemžení, cítíte to v nose, takový elektrický smrad, jiskry v nervech, tma, začal mi brnět spodní ret, pak celá lévá půlka tváře, šlehá to do rukou, do bříšek, začaly mi fosforeskovat otisky prstů. Cítíte to taky? Rozumíte mi?