Osudný den v Krkonoších

O velikonočních svátcích během lyžařského závodu na hřebenech Krkonoš 24. března 1913 zahynuli sportovci Václav Vrbata a Bohumil Hanč. K 110. výročí této události připomínáme následující text. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně, a podpořit nás tak zároveň v současné situaci, staňte se našimi předplatitelkami a předplatiteli. Až do konce března si nás navíc můžete předplatit se slevou. Získat tak nejen týdeník v digitální či papírové podobě a možnost číst si texty na našem webu, ale zároveň i přístup do celého archivu Respektu, v němž najdete i tento text.

Zdánlivě bezpečná krajina nejpopulárnějších českých hor je ve skutečnosti fatálně zrádná. Připomíná nám to tragédie, která se odehrála v samém srdci Krkonoš. Proč vlastně před sto lety Hanč s Vrbatou nedoběhli domů?

Všem dochází, že tohle je definitivní konec. Nepomáhá tření zmrzlého těla ani masáž srdce, na stole v Labské boudě leží bezvládná mohutná postava. Hoteliérka Erlebachová přináší z komory bílé prostěradlo a ručníky, do kterých závodníci svého kolegu zabalí. Pak ho ještě omotají vlněnou pokrývkou a nohy a hlavu obloží pytli, aby se mrtvola nepoškodila při poslední cestě, která ji čeká.

Bohumil Hanč ji nesčetněkrát prošel pěšky i projel na lyžích, teď se ale z hřebenu Krkonoš do Vítkovic poveze na saních. Do márnice ho smutný průvod dopraví ještě v noci, od osudného závodu uběhne teprve pár hodin. Ráno pak Hanč uložený v rakvi doputuje do sokolovny v Jilemnici. Neleží tu ale sám. Vedle něj stojí rakev s druhou obětí včerejší vichřice. Místonáčelník mříčenského Sokola Václav Vrbata byl posledním člověkem, který viděl Hanče stát na nohou. A Hanč byl zase poslední, kdo viděl živého Vrbatu.

Co se mezi nimi na vichřicí bičovaném hřebenu jen pár set metrů od bezpečného tepla Labské boudy odehrálo, zůstává už sto let záhadou. Jisté je, že jejich příběh je dodnes fascinujícím svědectvím o lidské odvaze a zároveň nevyzpytatelnosti zdánlivě nevinných kopců obklopujících nejvyšší horu této země. Jak to nad Hančovou a Vrbatovou rakví při pohřbu pronesl na jaře roku 1913 průkopník lyžování v Čechách Jan Buchar: „I božsky krásná příroda našich hor dovede býti hrůzná, zlá, ukrutná.“

Ať to frčí!

Život v Krkonoších se až do konce 19. století dělí na dvě období. V horách na hranici Rakouska-Uherska vybavených hustou sítí hřebenových bud se v teplých měsících potkávají lesníci, chalupáři, sběrači bylin, pastevci i turisté české a německé národnosti. Když ovšem do Krkonoš přijde sníh, území je prakticky odříznuto od okolního světa a ponoří se do zimního spánku uzavřeného mezi stěny roubenek. Krkonoše jsou – podobně jako Šumava – divočinou, v níž je kdykoli možné zemřít. Proto je lepší vůbec nevycházet ven.

V roce 1892 se ale místní svět radikálně mění: do hor dorazí první lyže. Pro své lesníky je ze Skandinávie nechává přivézt správce jilemnického panství hrabě Jan Nepomuk Harrach, pro žáky  malotřídky další páry objednává od vídeňské firmy Thonet učitel z Dolních Štěpanic Jan Buchar. Podkrkonošští koláři a truhláři podle prototypů vyrábějí vlastní lyže. Jednoduché náčiní z ohoblovaných, vpředu zahnutých prken připevněné k nohám řemínky se tu rychle zabydluje, a když Buchar v Jilemnici založí spolek Ski, šíří se sláva lyží i na hřebeny.

Soutěživost dojíždějících Pražanů (v čele s vůbec prvním českým lyžařem, zakladatelem Bruslařského klubu Josefem Rösslerem-Ořovským) a horalů se poměřuje na pionýrských závodech. Pod jilemnickým klubovým heslem „Ať to frčí!“ se v Krkonoších pořádají rychlostní, vytrvalostní i „krasojízdné“ soutěže. Na přelomu století už je na lyžích dobyta Sněžka. Lyžování je populární i mezi německými osadníky, kteří si ve stejné době zakládají vlastní dílny, vlastní spolky a vlastní závody (podle některých pramenů leckdy ještě dříve než Češi).

Svaz lyžařů v Království českém se v roce 1905 rozhodne v Krkonoších uspořádat přelomový vytrvalostní podnik. Trať závodu na 50 kilometrů vede z Vysokého nad Jizerou do Jilemnice. Pořadatelé si uvědomují, že lyžaře může při překonávání hřebenů čekat cokoli, proto závod vypisují jako „turistický“: 40 kilometrů jedou sportovci spolu a pomáhají si ve vyšlapávání trasy, kontrolními body jsou boudy a hostince, kde každý dostane razítko a občerstvení. Závodit na vlastní pěst se smí až v posledních deseti kilometrech.

Atmosféru expediční premiéry popsal její vítěz Josef Kraus v knize Miroslava Rampy Na hřebenech vichřice: „Nahoře na Krakonoši nás chytla vánice, jeden nevěděl o druhém, neznali jsme cestu. Shlukli jsme se tedy do houfu a čekali na Rösslera-Ořovského. Ten měl s sebou kompas a podle něho určil, kudy se dáme. Šťastně jsme našli tyče a podle nich sjeli dolů do Míseček. Nahrnuli jsme se do chaty, každý si rozbalil raneček a dal se do jídla. Některým se z toho tepla do té metelice už nechtělo a zůstali tam.“ Kraus si dá na posilněnou koňak a vyrazí do Jilemnice. Dorazí do ní 11 a půl hodiny od startu. Když pořadatelé podle jeho vyprávění změří trasu, vyjde jim, že jezdci nakonec ujeli přes 60 kilometrů.

Start na Sněžce

Při druhém ročníku závodu na scénu vstupuje devatenáctiletý Bohumil Hanč. Benecký rodák, člen jilemnického Ski klubu, vyučený zedník a tkadlec ověnčený vavříny z několika juniorských soutěží. Start je odvážně přesunut na Sněžku, cílem je opět Jilemnice. Vítězný Hanč si dává pozor, aby si jezdci znovu nezajeli, a výsledný čas stlačí na osm hodin. Suverénně vyhrává i následující dva ročníky. K 50 ujetým kilometrům je ale vždy nutné přičíst ještě vzdálenost, kterou účastníci závodu urazili na start. Hanč a ostatní na něj docházejí po svých, v případě jeho chalupy v jilemnickém Hrabačově to na Sněžku dělá nějakých 25 kilometrů.

Strastiplnou cestu k samotnému startu popsala ve Věstníku krkonošském první ženská účastnice závodu Anna Hanušová ze Sokola Mrklov, malé osady na svazích u Benecka: „Vylézali jsme po čtyřech, lyže při zemi před sebou posunujíce. Kolega Rath poznal můj zoufalý zápas a přes moji vůli vzal mé lyže. S vypětím všech sil dostali jsme se konečně na vrchol Sněžky.“ A pak se teprve může začít závodit. Jméno Rath je pro náš příběh klíčové. Pomoc vysílené soupeřce totiž není zdaleka nejšlechetnější kousek, kterým tento lyžařský přeborník přispěje k historii Krkonoš.