V Oslu o nás bez nás

Když letos Evropská unie získala Nobelovu cenu míru a britský premiér David Cameron oznámil, že se nezúčastní jejího slavnostního předání, našla se za něj rychle náhrada. Do Osla se jménem Velké Británie vydává zkraje tohoto týdne Nick Clegg, místopředseda vlády a šéf liberálních demokratů, koaličního partnera Cameronových konzervativců. Clegg svou cestu zdůvodnil přesně tak, jak by si to norský výbor pro udílení cen asi představoval. „Slova Evropa a mír byla po staletí protimluv. Teď jsme již ale sedmdesát let nebyli ve válečném konfliktu s nikým z našich evropských sousedů a to je svědectvím o obětech a tvrdé práci generací našich předchůdců. Nobelovu cenu chápu jako výraz úcty k nim,“ citovala britského místopředsedu vlády britská média.

Češi a Britové dnes představují nejvíce euroskeptické země sedmadvacítky, případ Osla však ukazuje, že my umíme být radikálnější. Účast na ceremoniálu odmítli kvůli nesouhlasu s cenou český prezident i premiér, roli domácího Nicka Clegga mohl ale snadno sehrát místopředseda vlády Karel Schwarzenberg. Ten se ovšem jak známo z akce vymluvil s tím, že „jeho do Osla nepozvali“, a nikdo další včetně opozičních politiků se také nenabídl.

Naše neúčast přitom není banální. Jestliže se v posledních několika letech kvůli krizi a hrozícímu kolapsu eura evropské spory zdánlivě točily okolo obtížně srozumitelných technicistních témat, Nobelova cena za mír (ať už s jejím udělením souhlasíme nebo ne) odkazuje k hodnotám, které sedmadvacítka představuje. Přítomnost či absence na slavnostním ceremoniálu jsou sice pouze symbolickými gesty, odrážejí ale způsob, jakým jednotlivé státy vnímají smysl existence EU, své vlastní dějiny a místo v Evropě. A i když bychom své zástupce v Oslu rádi viděli, český postoj má svoji hlubší logiku, jíž nelze snadno uniknout.

Neruš mé kruhy

Všichni to známe, ale pro jistotu: sjednocování Evropy je ve své podstatě obranným projektem proti barbarství, které kontinentální Evropa v průběhu 20. století „objevila“ sama v sobě. Němci, Francouzi nebo třeba Španělé pochopili, jakých hrůz se dokážou dopouštět ve jménu národnostních států, ideologií či směsi obojího, a jako řešení zvolili evropské sjednocení. Defenzivní povaha projektu vysvětluje leckteré více či méně sympatické rysy evropské integrace včetně svazující spleti pravidel nebo pacifismu, pouze v tomto kontextu však dává smysl mluvit o EU jako o zdroji mírového soužití, který nedovolil opakování konfliktů mezi členskými zeměmi, pomohl vytáhnout z krvavých diktatur Španělsko, Portugalsko a Řecko a později inspiroval transformaci bývalého komunistického bloku. Za tuto roli také dostala Evropská unie Nobelovu cenu a tak jí zjevně rozumí i britský vicepremiér.

Postoj většinové Británie je ovšem rezervovanější. To, co je pro kontinentální Evropu traumatickou vzpomínkou, je za kanálem oprávněně vnímáno jako nejsilnější chvíle moderních dějin. Británie stála proti nacistům sama a ubránila nejen sebe, ale do značné míry i demokratickou západní civilizaci. Britové nemají žádný důvod hledat ve složitých evropských strukturách záchranu před sebou samými, právě naopak. Britský model se osvědčil, Británie také na evropské sjednocování přistoupila opožděně a pouze z pragmatických důvodů, o nichž neustále pochybuje.

Český pohled je ještě jiný. My své dějinné tragédie nejčastěji čteme jako sérii zásahů zvnějšku, od Bílé hory přes mnichovskou zradu až po sovětskou okupaci z osmašedesátého. V této interpretaci obvykle nepřevažuje zděšení z vlastní slabosti či náklonnosti ke zlu. Poválečné vyhnání Němců nejčastěji chápeme jako logický důsledek války, kterou jsme nezavinili, a i s komunismem bychom se nejspíše vyrovnali sami, kdyby nám tanky Varšavské smlouvy nepřekazily pražské jaro. Svoboda, po níž toužíme, je především svobodou od vnějších tlaků, svět za hranicemi naopak budí naši nedůvěru a podezření. Dějinám i přítomnosti dominuje pocit, že si stačíme sami.

Takto viděno je potom sjednocování Evropy snadné chápat jako další pokus o uzurpaci, opakování mnohokrát prožitého příběhu. Je to téměř instinktivní: když minulý týden vystoupil ministr financí Kalousek na jednání o bankovní unii s nečekanými požadavky a hrozbou vetovat kvůli nim celý integrační proces, odkázal okamžitě k mnichovské zkušenosti. „Nesmí se znovu opakovat o nás bez nás,“ strachoval se pro domácí publikum ministr.

Den poté

Takový postoj není vždy logický, je například naivní předpokládat, že by se odhodlané jádro EU kvůli jednomu potížistovi projektu bankovní unie vzdalo, a Česku tedy hrozí izolace a právě ono obávané „o nás bez nás“. Pokud si ale neumíme pomoci a skutečně nejsme schopni se s důvěrou zapojit do hlubšího sjednocování kontinentu, musí následovat logický krok: Česko potřebuje rychle najít a prodiskutovat alternativní řešení.

Podobně váhající Britové o tom v tuto chvíli vedou velmi otevřené spory včetně úvah o referendu o vystoupení z EU. Tamní vládnoucí elita (včetně premiéra Camerona) se nicméně snaží nehnat věci na ostří nože a raději zemi dovést k vyjednání nových, volnějších vztahů s evropským jádrem.

Zda se něco takového může podařit, není vůbec jisté ani v případě vlivné Británie, a cesta Nicka Clegga do Osla naznačuje, že si zkušení Britové nechávají všechny karty v ruce. My přitom nemůžeme doufat, že bychom měli při případném vyjednávání s Bruselem podobnou pozici jako třetí nejsilnější evropská ekonomika, jejíž odchod si mnoho lidí napříč Evropou rozhodně nepřeje. Neodletět do Osla je možná snadné. Teď však čekají politiky a další odpůrce jednotné Evropy nepochybně obtížnější kroky: vysvětlit, jak si představují budoucnost země v případě, že zůstaneme stát v Evropě stranou.