Toto staré dilema z fiktivních Foglarových Stínadel se může v Evropě zanedlouho zhmotnit v další nutnosti volby, před kterou nebyla ještě postavena. Když jsem letos po dvanácti letech projížděl centrálními provinciemi Číny, zhruba mezi Čcheng-tu a Šanghají, byl jsem naprosto šokován rychlostí ekonomického rozvoje a technického pokroku. Náhle mi bylo jasné, že nestane-li se něco zcela nepředvídatelného, upadne tak do deseti let Evropa do ekonomické a v důsledku toho také politické závislosti na Číně. Do pěti let lze velmi reálně očekávat, že se evropské, tj. také naše, politické strany budou profilovat jako buď pročínské, nebo protičínské – nedávná drobná aféra s „dalajlamismem“ toho byla první, pro mnohé ještě sotva patrnou vlaštovkou. Ponechme teď stranou, že naše země si do Tibetu projikovala vše dobré a duchovní a do vlastní Číny vše temné. Je to dostatečně daleko, aby protichůdné detaily nerušily krystalicky čistý pohled na věc. Je snad lépe, vidí-li se takováto jednoznačnost v dáli nežli chtít „zahnat Němce vrahy do pekel, kam patří…“ – to by se muselo začít už v Jihlavě.
Přál bych Tibeťanům co nejvíce kulturní samostatnosti a jejich vůdci ještě dlouhá léta a zdárnou příští reinkarnaci, jen bych připomněl, že problém je zašmodrchanější,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu