Paule, bojuj!
MAREK ŠVEHLA
Jak to vypadalo v jedné republikánské kanceláři během viceprezidentské televizní debaty.
„Jsem z New Yorku, a proto mám rád boj. Paul Ryan byl ale dnes příliš slušný a držel se zpátky,“ říká padesátník jménem Michael na dotaz, proč předčasně opustil sál a teď sedí v těsné kuchyňce.
Mezi řečí občas vnoří ruku do mísy s tortillovýmichipsy a natáhne se pro kolu. Stejně jako možná dvě stovky dalších lidí z okolí stanice metra Ballston v Arlingtonu ve Virginii přišel i Michael do místní kanceláře Republikánské strany, aby spolu s ostatními sledoval první a jedinou debatu kandidátů na post příštího viceprezidenta. Vydržel možná do dvou třetin. Stál na dřevěné stoličce, nahlas povzbuzoval republikánského kandidáta, tleskal, smál se, když padl nějaký vtip na účet demokratů. Stejně jako všichni okolo.
Jedna z arlingtonských stranických kanceláří v sedmém patře kancelářské budovy vypadá jako všechny ostatní. Všude na zdi jsou vyvěšené cedulky se jmény republikánské dvojice, u stropu se houpají nafouknuté balonky, na regálech se válejí samolepky a placky, sem tam na zdi je přilepený posměšný obrázek dnešního prezidenta.
Samolepkami se oblepují ale i všichni příchozí – mladí, staří, muži, ženy. Oproti sešlostem demokratů tu lidé jen vypadají víc „akurátně“ – na žádné výstřelky v oblečení ani účesech tu člověk nenarazí.
Společné sledování prezidentských debat, místním žargonem zvané Debate Watch Party, patří k zavedenému programu amerických volebních kampaní, o jejichž obsahu budeme podrobně psát později v tištěném Respektu. Podává se občerstvení, rozdávají se plastové cedulky Romney – Ryan, které si pak nadšení voliči zapichují do trávníků u svých domků, aby každý věděl, koho volí.
Jiřinko, udělejte mi kafe
KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ
Málokterý zákon je tak nudný jako zákon o státní službě. A málokterý zákon je tak potřebný. Česko ho jako jediná členská země Unie nemá. Existuje jedna verze této normy, česká vláda však neustále odkládá její platnost. Nejnověji by měla začít platit po roce 2015.
Ministerstvo vnitra nyní předkládá novou variantu – zákon o „úřednících“. Momentálně prochází úpravami ve vládě, už teď je ale tak kritizovaný odbornou veřejností, neziskovkami, samosprávou a samotným rezortem vnitra – Kubiceho tým jej převzal už v přípravách –, že je velmi nejisté, jak to se zákonem dopadne a jestli se nebude muset začít znovu, což by bylo nakonec nejlepší.
Cílem zákona má totiž být profesionalizace státní správy a její odpolitizování, aby nedocházelo například k tomu, že nový ministr – jak to udělal naposledy Martin Kuba při nástupu na ministerstvo průmyslu – bez zjevného důvodu odvolá všechny lidi na rozhodujících místech od náměstků po ředitele oddělení. Avšak větší nezávislost úředníků na politicích a jejich sebejistotu tváří v tvář dočasným správcům státu však ani posledně navržený zákon nenabízí.
Proč se tak neděje, je zjevné. Politické reprezentaci vyhovuje povolná třída úředníků, poslouchající svého šéfa jako krysy svého krysaře. Politici tak nemusí čelit nezávislému protinázoru, v lepším případě, nebo protestu podřízených proti jejich sporným aktivitám. Naopak mohou spíš počítat s nápomocí strachuplného úřednictva, když přistoupí ke státu jak těžař k ropnému poli. Ministr Kuba ostatně přistoupil k personální čistce jen z prosté demonstrace moci, neboť drtivou většinu lidí vzápětí opět jmenoval do stejných funkcí.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
