Šéfka kabinetu Petra Nečase dostala statisícové odměny. Jana Nagyová se tak opět dostala do centra pozornosti a premiér to označil za svého druhu atentát, který ho má poškodit, protože nemá dosud žádnou aféru. Možná že to někdo i s tímto zájmem zveřejnil, atentát ale premiér páchá především sám na sobě.
Být vedoucí kabinetu šéfa vlády je mimořádně odpovědná role. Je svým způsobem klíčem k tomu, aby byl premiér úspěšný. Dobře to ve svých pamětech popisuje Tony Blair a už velké místo, které tomu v knize věnoval, o něčem svědčí.
Nadstandardní plat či odměny by samy o sobě neměly být pobuřující, pokud si přejeme, aby správa země dobře fungovala. Jistou nechuť zabývat se tímto tématem zvyšuje i fakt, že se často doprovází narážkami, že mezi Nagyovou a premiérem je něco víc. Prý ho celého očarovala. Stojí za zmínku, že úplně to samé se o ženách v kanceláři premiéra vypravovalo v době, kdy vládl Vladimír Špidla. Možná je to dáno tím, že médiím a politice vládnou muži, kteří mají divokou fantazii a projektují si do druhých své tužby.
„Zbraní“ proti Nečasovi se ale celá kauza stává především díky premiérovi a Úřadu vlády. Nagyová totiž s médii téměř nemluví a premiér je při otázkách na ni podrážděný. Chybou také je, že Úřad vlády v rozporu s rozhodnutím soudu ukrývá, kdo a jaké odměny dostává, byť jde o veřejné prostředky. A kdo něco tak usilovně tají, má zřejmě špatné svědomí.
Premiér si rovněž vůbec nepomohl zmínkou, že si odměnu pracovníci Úřadu vlády zaslouží (nešlo totiž jen o Nagyovou), protože jeho lidé „dřou jako koně“. Zní to trochu neuctivě vůči jiným lidem, kteří také dřou a jejich roční příjem je přitom menší než jedna odměna šéfky kabinetu premiéra. Navíc oni jsou také „premiérovými lidmi“ a velmi často od něj či od jeho okolí slyší, že se mají uskromnit, protože nastal čas šetření. Po slovech premiéra by mohli mít dojem, že zatímco ze svých spolupracovníků dělá koně, tak z nich činí osly.
Petr Nečas (a nejen on) by se měl poučit, že tajit informace, které by měly být veřejnosti dostupné, se nevyplácí. Pak by tajemný zvěd nemohl vynést z Úřadu vlády výplatní pásku a nespustil by aféru. Zároveň je nepochybné, že kdyby všechny udělované odměny ve státní správě byly veřejné, jejich výše by vypadala jinak. Jsou prostě částky, které neobhájíte, i kdybyste se sebevíc snažili. A strach z ostudy by byl nepřímou regulací.
Ono to souvisí i s událostmi ve školství, kde se akademická sféra bouří více, než jsme byli dosud zvyklí. Představitelé univerzit se obávají, že jim vláda chce vzít svobody a zároveň se dostat k jejich financím. Při pohledu na to, jak ministerští úředníci vyhazují desítky milionů za nesmyslné analýzy a analýzy analýz, se tomu nelze divit. V čase nulové důvěry je téměř nemožné cokoli prosadit.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
Erik Tabery
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
