Pravidla sobectví

Bývalá ministryně zahraničí Madeleine Albrightová, přesněji řečeno jejím jménem zaštítěný fond, by se neměly ucházet o privatizaci Telekomu v Kosovu, píše v minulém Respektu můj kolega Martin M. Šimečka v článku nazvaném Pravidla idealismu. Podle něj chuť vydělávat peníze na území, jemuž Albrightová v devadesátých letech pomáhala vydobýt nezávislost, degraduje ideály spjaté s tehdejší americkou vojenskou akcí proti Srbsku a s americkou zahraniční politikou vůbec. Podle Martina Šimečky snaha Albrightové vydělávat na „dobytém“ území peníze dále posiluje nedůvěru v západní politiku, a to je velmi špatné.

Dobré jméno

Jde o názor, který se těžko vyvrací, stejně jako vše, co je podložené spíše emocemi, pocity a obavami než hmatatelnými argumenty. Mně osobně ale plány společnosti s názvem Albright Capital Management vůbec nevadí. Albrightová je už dvanáct let pryč z politiky a k bombardování Bělehradu evidentně netlačila Clintonovu vládu kvůli tomu, aby mohla jednou v Kosovu vydělávat peníze.

Žít v Kosovu, asi bych byl naopak rád, pokud by někdo jako ona zaštítil privatizaci něčeho tak důležitého, tak přítomného v každodenním životě, jako jsou telekomunikace. Velký byznys má velkou moc, přitom je obklopen anonymitou. Je proto dobře, pokud je obchod tohoto druhu doprovázen odpovědností i k něčemu jasnějšímu, než je mlhavá masa akcionářů. Majetkem Albrightové je především její dobré jméno, a existuje proto velká šance, že si jej i v kosovské privatizaci bude dobře hlídat. Tím se zvyšuje naděje na neúplatnost a dobré zacházení s majetkem, pokud ho získá.

Vydělávám, tedy pomáhám

Navíc Albrightová má dost možná pocit (a oprávněný), že i teď přichází do Kosova pomoci. Evropa a hlavně její východní část byla desetiletí vychovávána k názoru, že pomáhat a vydělávat peníze jsou dvě různé věci. Ostatně i český obrat „vydělávat na něčem“ je míněn negativně. Američané ale mívají jiný pohled. Vydělávat peníze pro ně znamená tu nejpřirozenější činnost na světě, která v konečném důsledku páchá dobro vytvářením práce, bohatství a stability pro ostatní.

Ostatně celé americké angažmá ve válce a po ní není neseno čistě altruistickými motivy, jak naznačuje Martin Šimečka, ale s příjemně sobeckým vědomím, že pokud chce být Amerika stabilní a bohatá, musí k bohatství a stabilitě pomoci i Evropě. Ani Marshallův plán nebyl prostým nezištným darem. Ve většině případů šlo o peníze, za které si západoevropské státy kupovaly americké stroje, materiál nebo si najímaly desetitisíce Američanů – od expertů až po dělnické předáky. Velká většina peněz určených na financování Marshallova plánu tak Spojené státy vlastně nikdy neopustila.

Vedle ideálů se tak na Američany dobyté půlce Evropy stal byznys velmi materiálním přínosem pro americké firmy, přesto si dnes nemyslíme, že se vylodili v Normandii jen kvůli tomu. Buďme za tohle „sobectví“ rádi.