Pravidla idealismu

Obyvatelé Kosova měli už dávno postavit Madeleine Albrightové sochu. Právě jí totiž vděčí za dnešní nezávislost a někdejší ochranu před srbskými vojsky. Byla to „Albrightové válka“, jak se prý říkalo v Clintonově administrativě náletům na Bělehrad v roce 1999. Ona přesvědčila amerického prezidenta i členské státy NATO, že je mravní povinností demokratické Ameriky postavit se proti agresivním diktaturám, jako byla ta Miloševićova.

Tu sochu v Prištině měli Albrightové postavit třeba i v nadživotní velikosti. Ale neměli by jí prodávat svůj Telekom.

Společnost Albright Capital Management (v konsorciu s portugalským Telecomem) je jednou z pěti firem, které usilují o privatizaci nejziskovější státní firmy PTK (milion uživatelů mobilních telefonů a sto tisíc pevných linek). Mám obavy, že samotná tato zpráva zatloukla jeden z dalších hřebíků do rakve politických ideálů, které už ostatně mnoho lidí považuje za dávno pohřbené.

Kontaminace

V evropských dějinách nebylo mnoho válek, jejichž smyslem a cílem byla obrana základů naší civilizace. Jednou takovou byla druhá světová válka. Proto je také vítězství Spojenců nad Hitlerem hodnotovým těžištěm moderní Evropy. Další takovou válkou, byť v mnohem menší míře, byly americké nálety na Bělehrad. I v tomto případě šlo o obranu civilizace, která na svém teritoriu nesmí dopustit zabíjení a vyhánění lidí z domovů (navíc kvůli jejich etnickému původu). Účast Američanů v obou těchto válkách byla vedena tím, čemu se v nejlepším slova smyslu říká politický idealismus, což je víra v to, že na obranu našich základních hodnot se může a má použít síla proti těm, kteří je ničí.

Jenže politický idealismus má svá nepsaná pravidla – je jím jen tehdy, pokud není kontaminován pragmatickou touhou ekonomicky přímo těžit z válečného vítězství. V tomto smyslu byla americká poválečná politika idealistická (a přitom rozumná). Obrovská finanční injekce Marshallova plánu na obnovu válkou zničené Evropy byla v roce 1947 nesena myšlenkou – slovy samotného Marshalla – „vrátit Evropanům důvěru v hospodářskou budoucnost jejich zemí“. Síla této myšlenky uplatněné v praxi má svůj historický význam – dnešní eurofondy na pomoc chudším zemím EU by možná bez zkušenosti s Marshallovým plánem vůbec nevznikly.

Jenže Amerika i Evropa se změnily. Dědictví politického idealismu Madeleine Albrightové v případě Kosova z roku 1999 je kontaminováno v roce 2012 její snahou ekonomicky z něj přímo těžit výhodnou koupí státního podniku. Jistě, to srovnání s Marshallem není úplně spravedlivé. Paní Albrightová je už více než deset let soukromou osobou a ona sama vnímá investice své firmy jako snahu pomáhat „tvorbě střední třídy“. Verbálně se tedy nezříká politického idealismu. Kdo jí však po kosovské privatizaci ještě uvěří?

Politici na prodej

Pokud dnes západní civilizace trpí nějakým nedostatkem, tak je to nedostatek důvěry. Politika nikdy nebyla příliš čestným řemeslem, ale také proto jsou jejími pilíři ti, kdo hluboce věřili v hodnoty, jež prosazovali a nepovažovali je za něco, co se dá výhodně prodat po skončení kariéry. Amerika (i Evropa) je nyní plná bývalých politiků, kteří prodávají svoji minulost. Podle agentury Bloomberg se například George H. W. Bush a jeho ministr James Baker zaměstnali u finanční skupiny Carlyle Group, Bill Clinton pracoval na částečný úvazek pro hedgeový fond D. E. Shaw & Co. a tak dále. Madeleine Albrightová šla nejdál a rovnou si založila vlastní firmu, což se dá ocenit přinejmenším jako otevřená hra.

Problém je, že i když Albrightové firma možná opravdu pomáhá svými výhodnými investicemi „tvořit střední třídu“, společenský zisk z takové činnosti nemůže nahradit nevyčíslitelné ztráty, které vznikají úbytkem důvěry v politiku a její ideály. Právě proto, že Albrightová se jako jedna z mála k politickému idealismu vždy hlásila.

Obyvatelé Kosova jí měli postavit sochu. Kdyby tam teď v Prištině stál pomník političky Albrightové, možná by jí došlo, že by se tam neměla vracet jako podnikatelka.