Legenda aurea

Když se janovský dominikán Jakub de Voragine pustil v polovině 13. století do sepisování legend o světcích, vycházel z tradice staré více než tisíc let. Nejstarší křesťanské příběhy o mučednictví a zázracích nalezneme už v evangeliích. V následujících stoletích podnítil Kristův příklad bezpočet následovníků, aby se také vydali na cestu utrpení a svatosti. Někteří umrtvovali svá těla jako poustevníci, jiní hlásali víru v centrech tehdejší civilizace, skrývali se v katakombách a byli masově popravováni z vůle římských císařů. Nejstarší světci byli spontánně uctíváni obcemi věřících v místech svého působení, aniž by je církev oficiálně svatořečila. Od čtvrtého století svatost schvalovali lokální biskupové a teprve v závěru prvního tisíciletí byla zavedena kanonizace papežem. Už tehdy se katoličtí svatí nedali spočítat.

Legendy o světcích, sepisované v klášterních skriptoriích a vyprávěné z kazatelen, náležely k nejoblíbenějším slovesným útvarům své doby. Vedle biblických inspirací v nich rozpoznáváme ozvěny nejstarší mytologie, hrdinských eposů, dobrodružných románů antického starověku, ale také místního bájesloví národů, které do dějin vstoupily až ve středověku. Mívaly různé verze podle publika, které měly upoutat. Literárně nejnáročnější texty byly určeny vzdělancům z řad kleriků, jiné vycházely vstříc mondénnímu vkusu dvorských kruhů, ale nejrozšířenější verze směřovaly k lidovým vrstvám, a proto sázely na rychlý spád děje, vzrušující momenty, hrůzu a dojetí. Legenda aurea (Zlatá legenda) Jakuba de Voragine se stala nejoblíbenějším souborem životopisů svatých i z toho důvodu, že se její text dal dle potřeby poměrně snadno upravit. Nepostrádal učené odbočky (historické, zeměpisné, etymologické), ale zároveň kypěl přímo bulvárními senzacemi.

Jakub de Voragine nebyl žádný literární génius, zato zkušený církevní profesionál. Svým spisem sledoval veskrze praktický cíl. Dominikánům, jinak též Řádu bratří kazatelů, k němuž náležel, nabídl užitečnou příručku, aby je provázela při jejich misiích. Dominikáni oceňovali vzdělání, žili však v dobrovolné chudobě a působit chtěli především na prostý lid, aby nepodléhal sektářům a heretikům. Osou příručky se stal církevní rok, světci byli seřazeni podle dat svých svátků a kazatel na cestách tak měl každý den o čem kázat. Sám mohl navíc soubor doplňovat legendami, jejichž popularita byla jen krajová. Z původních 176 legend se tak Legenda aurea během čtyř století značně rozrostla. V roce 1991 se k ní řadilo 1065 příběhů, stále jsou však nalézány další latinské rukopisy. Mimoto byla od počátku hojně překládána do národních jazyků, staročeskou verzí je Pasionál z doby Karla IV., který patří k vrcholům zdejší prózy. První novočeský výbor z Jakuba de Voragine vyšel roku 1984, nynější doplněné vydání představuje zhruba třetinu latinského originálu (zbytek postupně vychází na www.přítomnost.cz).

Mohou často obskurní historky ze Zlaté legendy oslovit i současného čtenáře? Od nástupu osvícenství v 18. století jimi pokrokoví literáti z řad racionalistů, romantiků i realistů vesměs pohrdali jako klerikálním tmářstvím, přičemž se neváhali zmocnit jejich osvědčených osnov. Přenesli je do svých světů, aby úžasnými skutky, zázraky, pokušením, utrpením, smrtí i posmrtným povznesením do věčné slávy ozdobili životopisy umělců a jiných velikánů sekulárního ducha. Teprve snahy o modernistickou obrodu katolicismu na prahu 20. století vyzdvihly naivistické kouzlo starých příběhů. Ukázalo se, že jejich zkratkovitý styl, drastická anekdotičnost, divoká imaginace i absurdní zápletky docela souzní s moderní mentalitou, ba dokonce odpovídají avantgardním poetikám, jež odmítaly popisnost a zdlouhavé psychologizování. Kazatelská příručka Jakuba de Voragine se dnes dá číst i jako horor, thriller, komiks či sentimentální morytát, zároveň však svými téměř surrealistickými efekty dává najevo mocný, byť možná bezděčný smysl pro poezii.

Jakub de Voragine: Legenda aurea

Přeložili Václav Bahník, Anežka Vidmanová a Irena Zachová, Vyšehrad, 446 stran