Absolutní věty

V letních měsících čítávám tlusté romány, na které nemám dost klidu přes rok. Těším se na to a myslím, že to dělá podobně hodně lidí – snad to máme z dětství, z časů prázdnin, což jsou přece ti praví „dnové četby“, jak o nich píše Marcel Proust ve svém jedinečném eseji. Sedět venku, někde v krajině (čítával jsem rád třeba na stromě, na skále, na schůdcích do lesní obory, zkrátka na nějakém vyvýšeném místě) a odevzdat se celý knize, vejít do příběhu, dýchat a trnout v něm, vracet se k němu zpátky následující den se slastným zjištěním, že na mne počkal a že se mi znovu otvírá….