Veřejný nepřítel

Výnosy Krajského úřadu v Ústí nad Labem obvykle nepatří k podstatným námětům celostátních tiskovin, výjimky se ale najdou. V tyto dny vstupuje v platnost rozhodnutí, které proběhlo všemi médii v podobě úlevného povzdechu – konečně se zase bude moci na dálnici D 8 z Prahy do Ústí nad Labem stavět. Jako by nás u této někdy před 20 lety započaté anabáze zajímalo už jen jediné: kdy konečně se úřadům povede porazit skupinku ekologických radikálů, kteří stavbu potřebné dálnice komplikují. Podstatou příběhu D 8 je ale jiná zápletka, než se tady vžilo.

Škodlivě a draze

Když začátkem devadesátých let narýsovali inženýři do mapy mezi Prahou a německými Drážďany čáru, bylo evidentní, že bude problém. V cestě stálo jedno z bezpečně nejhezčích pohoří Evropy – krajina sopek zvaná České středohoří. Podle českých zákonů se v tamní chráněné oblasti nesmí dálnice stavět, stavaři se však tvářili, že to vlastně nic neznamená.

Ekologické organizace pak na jejich plán sepsaly svůj vlastní návrh – směřovat dálnici okolo Českého středohoří na Louny, Most a dále do Německa. Cesta do Drážďan by se neprodloužila nijak dramaticky (možná o dvacet kilometrů), dálnice by kromě Ústí a Teplic obsloužila další větší města (vedle Loun a Mostu i Chomutov), stavěla by se víceméně v rovině a s velkou šancí na hladkou veřejnou dohodu. Tehdejšívláda to však odmítla. Přes chráněnou krajinu to bude blíž, levnější a dříve hotové, argumentovalo ministerstvo dopravy. Totéž říkali i stavaři dálnice, což bylo podezřelé, protože – jak dobře z následné zkušenosti víme – jejich prvořadým zájmem vždycky je prostavět co nejvíce peněz.

Nyní jsme o patnáct dvacet let chytřejší a víme, o co šlo. Zatímco v roce 1999 vypočetlo Ředitelství silnic a dálnic cenu šestnáctikilometrového úseku přes středohoří na 5,4 miliardy korun, do roku 2008 změnili rozpočet na více než 14 miliard. To je cena, do níž by se bohatě vešlo prodloužení vyplývající z delší „ochranářské“ trasy. Stavaři a vláda sice tvrdí, že za zdražení mohou obstrukce aktivistů, z analýzy Ekologického právního servisu ale vyplývá, že zmíněný rozdíl mezi lety 1999 a 2008 šel na vrub špatným kalkulacím investora, protože sebevětší obstrukce by cenu tolik nezvýšily. V daném čase se problematický úsek přes středohoří nestavěl a stavaři měli spoustu času všechny potřebné formality vyřídit.

Výsledek je ten, že Česko staví velice drahou dálnici, která navíc nenávratně poškodí evropsky unikátní krajinu. Pokud by vláda byla ochotná před 15 lety vzít v potaz alternativy, dálnice by byla levnější, zřejmě už hotová a ekologické škody z její stavby by byly nepoměrně menší.

Tudy je to lepší

Pro českou stavbu dálnic je to poučný příběh. Kdekdo neustále žehrá na obstrukce aktivistů nebo místních lidí zasažených stavbou a průtahy kvůli neustálým odvoláváním k soudům. Jim se dává za vinu, jak moc „obyvatelé postižených vesnic úpí pod přívalem aut“. Jádro problému je ale jinde.

Zaprvé se tu ignoruje debata, jestli poměrně malé Česko potřebuje dálnice, nebo spíše fungující dopravní spojení. To jsou dvě různé věci. A když dálnice, tak jestli musí být stejně luxusní jako v mnohem větším Německu. Češi se rozhodli pro dálnice s přesvědčením, že jsou pro zdejší blahobyt nutné. Výsledek je ten, že peníze mizejí v kapsách stavebních firem a bůhvíkoho ještě a stavba jde velice pomalu. Plány jsou diktované nikoli zájmem onoho blahobytu, ochrany přírody a vlastně ani zdravým rozumem, ale potřebou stavět co nejdéle a za co nejvíce peněz.

Kromě D 8 je příkladem i další ikona zdejší vysněné dálniční sítě – D 3 směrem do Českých Budějovic. Po levém břehu Vltavy přes Písek je cesta do Prahy stejně dlouhá jako po pravém přes Tábor. Je více po rovině, nestojí jí v cestě komplikované, přírodně cenné a výletníky vyhledávané údolí Sázavy a podstatná část této trasy už je hotová. Řešila by navíc velmi frekventovanou, nebezpečnou a pro Jihočeský kraj důležitou trasu Budějovice–Písek. Přesto se staví dražší, náročnější trasa přes Tábor, jejíž dokončení je v nedohlednu.

Místo rozumné (to znamená rychlé a levné) modernizace silniční sítě lijí vlády bez známky hlubšího rozmyslu peníze do černé díry jménem Ředitelství silnic a dálnic, které staví zbytečně luxusně, draze a zdlouhavě. Pokud tedy napříště budeme chtít hledat nějakého veřejného nepřítele, je třeba ostřit tímto směrem, a ne na lidi, kteří se proti takovému chování bouří.