Bahno, které máme rádi

Tisíce let bylo u Soumarského mostu poblíž Volar šumavské rašeliniště. Po těžbě ho před deseti lety vystřídala pustina, ale teď je tu znovu rašeliniště. Skoro všichni jsou s tím spokojeni. V kraji, jehož život už roky lemují blokády a boje mezi správci národního parku, ochránci přírody, místními starosty a podnikateli, to vůbec není normální. Kde se na Šumavě vzala tato idyla?

Pomaleji a lépe

Když se letos v květnu otevřela nová naučná stezka Soumarské rašeliniště, nepoznali by návštěvníci, kteří přeskakují bahno a kaluže, že před deseti lety se všude kolem černaly vyschlé pláně. Dnes v obnovených mokřinách znovu tiše bují rašeliník. Všechno ale mohlo být úplně jinak. „Dávat peníze na zabahnění? Vždyť to bude jenom líheň komárů. Raději tu vysadíme les.“

I takhle reagovali místní v roce 2000 na nápad tehdejšího vedoucího Útvaru pro veřejnost NP Šumava Vladimíra Silovského, hydrobioložky Evy Zelenkové a botaničky Ivy Bufkové, aby se rašeliniště, kde právě skončila těžba, vrátilo ke svému prastarému životu. Běžná revitalizace odvodněnou plochu zalesní a mokřad se promění v normální les. Přírodovědci chtěli přesně opačný efekt: přehradit množství odvodňovacích kanálů, do lokality vrátit vodu, rašeliník a zbytek nechat na přírodě. Člověk sem bude smět vstoupit pouze od června do října, aby nerušil tokaniště tetřívků a říjiště jelenů, kteří nezalesněnou plochu přirozeně vyhledávají.

Odborníci stanuli před úkolem přesvědčit veřejnost, že i přesto může být obnovené rašeliniště pro okolí přínosem. Tisícileté vrstvy rašeliny totiž v meandrech Vltavy vytvořily unikátní biotop, který nikde jinde (na rozdíl od vysázených lesů) nenajdeme.

Byl tu však jeden háček. Území patří městu Volary a národní park neměl právo rozhodnout o tom, jak se s ním naloží. Vladimír Silovský se k problému postavil po svém. „Nemám rád, když se věci nařizují. Získáte-li lidi dobrovolně, máte větší šanci, že to vezmou za své. Je to pomalejší, ale udržitelnější,“ vysvětluje ochranář „komunitní princip“, na němž byla obnova Soumarského rašeliniště postavena, a při procházce po naučné stezce se ohání po komárech. Přírodovědci nepřišli na radnici s hotovým řešením, ale od začátku k jeho hledání přizvali zastupitele přilehlých obcí, místní nevládní organizace, lokální podnikatele, ekology i odpůrce z řad lesní správy. Vytvořený pracovní tým rozdal leták s anketou o budoucnosti rašeliniště do všech domácností v okolí. Pro místní školy uspořádal výtvarnou soutěž. A pro zastupitele, kteří měli konečně rozhodnout, zorganizoval přednášku přímo na rašeliništi s neformálním pokračováním u pečení vuřtů.

Pro odborníky přes mech to nebylo vůbec jednoduché. Museli se naučit, jak nadchnout pro svůj vědecký záměr laiky. Přesvědčovali proto zastupitelstvo, že nejde jen o ochranu přírody, ale že se na rašeliniště přijdou podívat turisté, dají si ve Volarech oběd a třeba i přespí.

Za vším hledej skřítka

Výsledek ročního působení pracovní skupiny byl zdánlivě jednoduchý – podepsaná smlouva o dlouhodobém pronájmu s městem Volary, která umožňovala národnímu parku začít s revitalizací. Smlouva byla ale zpečetěná něčím víc než jen úředními razítky. Rašeliniště dostalo naději, že ho místní lidé vezmou za své a budou ho chránit i v budoucnu. A zarputilí odpůrci dospěli k postoji, že s projektem sice nesouhlasí, ale nebudou mu bránit.

Podle Evy Zelenkové bylo podstatné, že se zastupitelé a úředníci z parku vzájemně blíže poznali. A všichni společně vymýšleli, co udělat, aby se rašeliniště líbilo i veřejnosti. „Přírodě by stačila obnova rašeliniště,“ rozhlíží se po okolí Eva Zelenková, „nás ale napadla naučná stezka a dnes to funguje.“

Hydrobioložka má na sobě památeční tričko s nápisem „Naše rašeliniště“ a figurkou skřítka Rašeliníčka, který na děti vykukuje po celé stezce. Postavička vznikla na jednom z týmových večerů u lahve červeného. „Mezi lidmi je neuvěřitelná kreativita a chuť něco dělat,“ doplňuje bývalou kolegyni Vladimír Silovský (před pěti lety ze Správy NP odešel do Regionální rozvojové agentury Šumava). „Když lidi spojuje společný zájem, dokážou zázraky. A proč by to nemohla být ochrana prostředí, ve kterém žijeme?“