Britka v ruské rodině

Jsem obyčejná holka z Walesu. Mám obyčejné rodiče a přítele, můj život běžel tou klasickou cestou – škola, rok pauzy, univerzita, hledání zaměstnání. To všechno se změnilo ve chvíli, kdy jsem přijala práci v jedné ruské rodině jako guvernantka.

Na internetu jsem jednou našla tento inzerát: Hledáme guvernantku pro dívku (10 let) a dva chlapce (8 a 6), požadovaný věk 25–35 let. Za pět dní v týdnu nabízíme 1000 liber a vlastní byt zdarma. Povinnosti: vyučování, venkovní aktivity a výchova dětí, cestování s rodinou. Požadujeme sportovní založení, kreativitu a zodpovědnost. Zájemkyně musí být držitelkou certifikátu TEFL pro výuku anglického jazyka. Nabízíme zajímavou pracovní zkušenost v rodině VIP.

Jak jste si všimli, výplata není zrovna nejmenší. Rodina navíc slibovala hradit veškeré ubytování, pojištění, letenky, víza atd. Rozhodla jsem se, že to zkusím. Práci za takové peníze bych v Británii v tuhle dobu hledala stěží. Navíc zájemkyň bylo jako šafránu. S takovým platem si budu moci uspořit peníze na bydlení a také na vlastní byznys. Chtěla bych si jednou v Itálii, kde mám přítele, založit mateřskou školku.

Den první. Letím do Moskvy. Letadlo je nezvykle poloprázdné. Týden předtím na moskevském letišti Domodědovo vybuchla bomba. Tak asi proto. Na letišti v Moskvě mě přišla vyzvednout žena, která neuměla ani slovo anglicky, já ani slovo rusky. Odvezli mě bez jediného slova v nablýskaném černém BMW na jiné letiště a odtud jsem odletěla do jednoho města, které nebudu jmenovat, do středního Ruska. Tam na mě čekalo další nablýskané černé BMW, které mě odvezlo do obrovské vily na kraji města. Než jsem do Ruska přijela, dočetla jsem se, že vás všude vítají vodkou. Je to samozřejmě klišé, nabídli mi zelený čaj.

Poté mě odvezli do jiného domu na jezeře, asi hodina cesty z města, které nebudu raději uvádět. Tam už na mě čekaly děti. Potřásli jsme si rukama a jedno po druhém se mi zdvořile představilo. O víkendu prý budeme lyžovat. Dostanu vlastní místnost a také lyžařského instruktora.

V jednu chvíli mi dcera řekla, že v létě poletíme na prázdniny k dědovi na jachtu na ostrov Bora Bora. A že by si s sebou ráda vzala svého nového pejska čivavu. Vysvětlila jsem jí, že bychom chudáka pejska museli zavřít do klece a poslat ho ve spodní části letadla, kde se převážejí velké kufry. Pak jsem se na chvíli zamyslela a došlo mi, že asi cestují první třídou, tak jsem jí řekla, že v první třídě možná domácí zvířátka na palubu letadla povolují. A ona na to: Jakou první třídou? Dám si ho normálně do tašky, poletíme přeci naším letadlem. V tu chvíli mi došlo, že rodina, pro kterou jsem začala pracovat, není tak úplně běžná.

A docházelo mi to pak ještě v následujících dnech. Děti ani jejich matka nikdy nevycházely z domu bez ochranky. Kdykoli jsem šla s dětmi ven, šel s námi obrovský chlap se zbraní v kapse. Všude nám otvíral dveře, i od auta. Kamkoli jsme se pohnuli, doprovázel nás a dohlížel nad vším, co jsme dělali.

Večer jsme šli plavat a pak do sauny. Do sauny s námi ochranka nešla. Děti se spustily a začaly mi dělat naschvály. Dcera mě namazala medem a potom do něho vetřela sůl. Osmiletý syn na mě vylil kýbl studené vody, zatímco ten šestiletý se mohl potrhat smíchy. Vítej v Rusku! křičely rozjíveně.

Konečně večer, konečně postel. Ten večer ani večery následující mi nedovolili zavolat domů rodičům, příteli nebo aspoň kamarádům. Seděla jsem na posteli, koukala do zdi a připadala si strašně opuštěná a tak daleko od „normálního“ světa. Nacházela jsem se ve městě pod starodávnými horami Uralu v jedné z nejbohatších rodin na světě a cítila jsem se jako ta nejopuštěnější osoba na světě.