Budík zvoní v 7.45. V polospánku nahmatám telefon a budík vypnu pobouřená tím, jak stupidní nápad to byl, když jsem si myslela, že mi bude šest hodin spánku stačit.
V 8.00 zvoní budík Z., aby si vzala prášky. V polospánku zuřím, mrčím a demonstrativně se převaluju. Vím, co bude následovat – tak hodinu si teď bude psát se svým pubertálním bojfrendem, který je ve třeťáku na střední a na práci nemá nic jiného než si tajně pod lavicí psát „cucinky mucinky“. A s každou další příchozí SMS se ozve ta protivná trumpeta, která mi trhá uši. Ale skousnu to, ona taky hodně kouše.
Jako slušný člověk se kolem 10.00 vykopu z postele. No. Spíš ze své pryčny, kterou jsem urvala při stěhování ze starého bytu a do které mi ale bohužel nepasuje matrace, takže ji mám pod hlavou lehce zvednutou, asi jako nemocniční lůžko. Rozmrzele se plahočím po garsonce, pouštím magič, daná frekvence je definitivně nejhorší rádio, a při přemýšlení, jestli jsou šedivé vlasy na mužích sexy, si jdu do koupelny udělat něco s obličejem a vlasama.
Zásadně nesnídám. Předně totiž není co a taky ráno nemám hlad. Ano, sežerte mě, výživoví poradci. A ještě vám přidám, prvním jídlem je totiž zpravidla strips menu v KFC! Ale zpět do garsonky, kde dopíjím sklenici mléka, kontroluju Facebook, G+, mejl a pinterest, obouvám oxfordky, beru sako a sluneční brýle, nasazuju sluchátka a v rytmu SKA zamykám dveře.
Bus mi tradičně ujíždí, kvapím na metro. Zase nestíhám, M. končí na semináři ve 12.20, bude muset čekat. S jazykem na vestě vybíhám schody před FF UK, kde mezi poklidně pokuřujícími historiky, religionisty a filozofy s mastnými vlasy a ponožkami v sandálech (marné volání, jediní styloví jsou prostě lidi z filmových studií a my – božští bohemističtí bohémové) stojí nervózně podupávající M. Po cestě do KFC schovávám Kareninu a vyprávím o ďábelském víkendu ve Sloupu v Čechách, kde měla naše lesní škola poslední setkání před letním během. Práce, vztahy, emoce, blázinec.
Po obědě lahváč v našem výklenku před Rudolfinem. Je to parádní místo – vždycky je tam volno, protože turisti obsazují jen schody. Vyhřáté od slunka, spokojené po jídle a pivečku se ve 14.10 uvelebíme v křesílkách v 412, abychom si poslechly něco o starší české literatuře. Bere nás to na odpolední spánek, ale držíme se. Alespoň do té doby, než to začne brát i samotného přednášejícího. Tak na tohohle uspávače hadů zase až pro zápočet!
M. čeká na další seminář, tak se loučím. Mířím za svou vedoucí bakalářky, abych se s ní domluvila na práci. Jsem její pomocná studentská síla, jak se tomu teď říká, ovšem komunistickým přežitkům těžko se bránit, takže jsem zkrátka její pomvěd. Nakonec končíme ve Slavii nad rakvičkama se šlehačkou. Chtěla jsem jít večer do Národního na Oněgina. Už jsem ho sice jednou viděla, ale umění není nikdy dost. Rakve se ovšem protáhly a já musím ještě pracovat. Jedině večer jsem totiž produktivní. Úkoly sepisuju v metru cestou na Chodov –mejl členům týmu, upload materiálů na seminář, zápis k novému projektu s L., zkouknout stránky La Sapienzy, kam se hlásím na ERASMUS, přihlásit se na zkoušky…
Je asi 18.30, když stále v rytmu SKA odemykám dveře a do nosu mi vlítne vůně kari. Z. vaří! EPIC! Večeříme na sedačce za 200 Kč z aukra a pomalu na nepřipevněných polštářích sjíždíme níž a níž. V Ulici nic nového, stahujeme Ordinaci. Se Z. se nemůžu koukat na oblíbené britské a americké seriály, protože ji prostě nebaví.
Se sklenicí vína se odebírám k psacímu stolu, kde mezi tiskárnou, mikrovlnkou a křečkem leží můj počítač a vrhám se na plnění úkolů. Po dvaceti minutách hlásí Z., že Ordinace je stažená. Dopisuju mejl na Nový Zéland. Nebyl v úkolech, ale chytla mě slina. To ostatní dodělám zítra. Stejně jako přípravu na doučování. Vstanu v osm a všechno stihnu. V Ordinaci nic nového, pouštíme rádio a vysílání po půlnoci. Rozčilujeme se nad názory volajících a zahajujeme dlouhou diskusi. Prskám pastu, zatímco Z. kouří z okna. Usínáme kolem druhé. Křeček běhá v kole.
ANČE DOUPOVCOVÁ, studentka bohemistiky
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
