Dva zelené tóny

Bohumila Grögerová přišla na svět 7. srpna 1921 v Praze. Údaj o narození, v recenzích víceméně doplňkový, má v případě Dvou zelených tónů, nové autorčiny knihy, svůj význam. Grögerová k onomu datu v závěru textu dospívá jako k bodu omega, včetně okolností porodu, když cituje otcovy záznamy: „Celý den trvaly bolesti, bylo třeba lékaře. V neděli o 1 hodině v noci se narodila dceruška Bohumila. Byla to obrácená poloha.“

Na vlastních nohách

Bohumila Grögerová byla desetiletí vnímána jako překladatelka a experimentující tvůrkyně autorsky srostlá s Josefem Hiršalem. Jednak spolu do češtiny převedli řadu svébytných textů z německé jazykové oblasti, jednak společně napsali vlastní díla – na prvním místě je třeba jmenovat dokumentární a memoárové pásmo Let let reflektující roky 1952 až 1968. Ze šedesátých let pochází i její první samostatná kniha, soubor experimentálních básní v próze Meandry.

Skutečná autorská autonomie Bohumily Grögerové počíná osmadevadesátým rokem, kdy vydala Branku z pantů, text na pomezí memoárů a prózy, komponovaný nikoli chronologicky, nýbrž asociativně a protkaný citacemi z dopisů jejího otce-legionáře, které posílal z ruské anabáze své dívce do Čech a již si po návratu vzal za manželku. Brankou z pantů, jak se později ukáže, se otevřela nejniternější linie tvorby Grögerové, v níž aspekty experimentátorské ustupují do pozadí, forma se zpružňuje a rozevírá, aby poskytla prostor pro vyjádření co nejotevřenější a přitom s ohledem na ubývající fyzické síly pisatelky. Přelévají se vzpomínky a popisy momentálních situací, například ve svazku Čas mezi tehdy a teď (2004) aktuální přítomnost zaplňuje především dvojí zranění Josefa Hiršala po srážce s tramvají, jeho závěrečné roky a skon. V básnické sbírce Rukopis (2008) autorka posledními zbytky zraku doslova drásá básně ve volných verších, v nichž zaznamenává záchvěvy své mysli, kterou se přelévají obrazy z vlastní minulosti (rodina, děti apod.) a malé velké radosti dnešních dnů (např. návštěvy u ní doma, kdy jí přátelé předčítají z jejích oblíbených kosmologických knih). A Dva zelené tóny pokračují v tomto plynutí a možná je nadobro dovršují, neboť spisovatelka zde evokuje počátek svého života.

Navždy ráj

„Shlížím z výšky 90. příčle svého žebříku a mířím dolů proti směru času. Míjím své stáří, nevzpomínám ani na dobu dospělosti, na uplynulé štěstí, na smrt všech, které jsem milovala a stále miluji, na strašlivé události minulého století, na nacistickou hrůzovládu a konečně dlouhou sovětskou okupaci, na utrpení, zoufalství a smrt,“ vymezuje Grögerová na začátku Dvou zelených tónů předmět sestupu. Vtiskla mu formu krátkých prozaických odstavců, jejichž sled je sem tam přerušen několika verši. Na rozdíl od předešlých svazků se přítomnost vyskytuje v knize minimálně – pisatelka téměř výlučně prochází dávnými paměťovými stopami. Začíná rokem 1932, kdy nastoupila na gymnázium a kdy prý končilo její dětství, „nejkrásnější doba mého života“, a kráčí textem zpět, až k narození. Nenechá si ten ráj, jenž má uložen v srdci a za který vděčí rodičům, jimž věnuje nynější řádky, ničím kazit. Nevnáší do něj příští zkušenosti a následné korekce; neporovnává, nehodnotí.

V několikavětých odstavcích vždy pokud možno nejčistěji přibližuje vzpomínku samu, fragmenty obnažuje na dřeň, destiluje do esence. Usiluje o vyzdvižení i nejranějších vjemů. Malá Bohumila v tom zaopatřeném a přece – ve srovnání s dneškem – spartánském a skromném světě nižší střední třídy, v němž vyrůstala a který stál na řádu a hierarchii hodnot, si do paměti zapsala hračky, výlety, dovádění na ulicích, jeden jediný pozdní (a patřičně potrestaný) návrat domů. Také ovšem choroby, jichž si užila dost a dost, i nechutenství, kterým trpěla. Vzpomínkové fragmenty výtečně doplňují dohněda tónované fotografie z autorčina archivu, na nichž je zachycena v letech, o nichž vypráví. Snímky jsou bez popisků, pojímány jako obrazy, které – právem – nepotřebují slov. V úhrnu se jedná o malou krásnou věc pojednávající o prvních a posledních věcech života, na niž můžeme nahlížet jako na obrázek, který je velmi jednoduchý, a přece nás přitahuje k novým pohledům, při nichž nacházíme další nuance a hlavně povzbuzení.

Spolu s výtvarnicí Adrienou Šimotovou (85), jejíž tělo rovněž drsně chátrá, ale jeho nositelka se nechce vzdát možnosti tvořit a oslovovat – a silou vůle se jí to také daří, se Grögerová stává heroickým úkazem současného českého umění. Nejspíš nikoli náhodou jde v obou případech o ženy; ty jsou fyzičtější, tělesnější, odolnější a nezdolnější než muži. Svojí pozdní tvorbou si Bohumila Grögerová získala v rámci soudobé domácí literatury jedinečnou pozici spisovatelky spojující ve svých dílech vysoké a nanejvýš prosté, výlučné a oproštěné.

Autor je redaktorem MF DNES.

Bohumila Grögerová: Dva zelené tóny

Nakladatelství Pavel Mervart, 56 stran