Respekt.cz

Sbohem, pane Bradbury

ZKUMAVKA

„Synku, máme tě rádi. Nezáleží na tom, že jsme jiní, nezáleží na tom, že nás jednoho dne opustíš. A až zemřeš, budou tvé kosti ležet nerušeně, na to dohlédneme,“ slibuje upíří matka svému chlapci Timothymu, který se „nepovedl“ – nechce pít krev ani spát v rakvi, bojí se tmy. Stává se člověkem, opouští svou rodinu strašidel a přízraků, která slábne a rozpadá se pod tlakem moderní doby.

Motivy zanikajícího světa fantazie najdeme v řadě příběhů Raye Bradburyho, spisovatele, který v úterý večer zemřel ve věku téměř 91 let: v jeho novelách a povídkách se pálí knihy, muži se cvičí ve střelbě v síních starodávných marťanských měst, obdivovatelé starých knih znovu stavějí dům Usherů podle vzoru E. A. Poea, aby v něm vraždili reprezentanty chladné racionality („Co tu bylo významných sociologů! Co byst-
rých psychologů! Kolik nesmírně důležitých politiků, bakteriologů a neurologů!“).

Ale Bradbury možná v něčem viděl skutečnost příliš černě, fantastické příběhy jsou tu i díky němu dál. Jeho Mars, kde se „moře vinulo jako rudá pára kolem břehů a dávno zemřelí mužové táhli do bitev ozbrojeni mračny kovového hmyzu“, tu s námi bude pořád bez ohledu na to, v jakém světle nám rudou planetu ukazuje moderní věda. Bradbury ostatně nikdy nepsal klasickou sci-fi. „Nejsem technický typ. Nedokážu vyměnit ani prasklou žárovku. Za spisovatele technické sci-fi se nepokládám, jsem spíše spisovatelem fantazie,“ prohlásil v jednom rozhovoru.

O svém psaní také řekl: „Věděl jsem, že bez kvantity se ke kvalitě nikdy nedopracuji, že pouze praxe může vyklidit z mé hlavy nesmysly a osvobodit ty lepší věci.“ V roce 1940 napsal povídku o utopené dívce Jezero, v níž se „lepší věci“ osvobodily a Bradbury našel svůj styl. O dva roky později se stal profesionálním spisovatelem a za další tři roky zařadili jeho Velkou černobílou hru do prestižní antologie nejlepších povídek roku.

Autor jednoho z nejlepších příběhů o totalitě, románu 451 stupňů Fahrenhei-
ta, byl paradoxně pro české fanoušky sci-fi až do revoluce jedním z mála překládaných amerických spisovatelů tohoto žánru. V devadesátých letech se pak objevila záplava povídkových antologií a novel, které ukázaly, že na hranici mezi „velkou“ literaturou a sci-fi se umí pohybovat i jiní západní autoři, třeba Robert Sheckley, Robert Silverberg nebo Christopher Priest.

Bradbury, mistr hororu i poetických příběhů, ale zůstává jedinečný. Některé obrazy z jeho povídek čtenáři nahánějí husí kůži ještě dlouho po přečtení – nemluvně plížící se po chodbách a snažící se zavraždit své rodiče; vítr, který v noci přichází zabít cestovatele, jenž odhalil jeho tajemství; muž s kosou, který s každým klasem podetne i lidský život. Jiné citlivě vyprávějí o běžných starostech bytí: ve zmíněné povídce Jezero muž pozná, že nemiluje svoji ženu, v povídce Další v řadě žena marně bojuje s mužovou lhostejností, která je horší než katakomby plné mumií.

Martin Uhlíř

(Celý text n a www.respekt.cz/zkumavka)

Letem světem

Jaro v Moskvě je v plném proudu, což pro místní parky znamená obležení slunka a také pivachtivých obyvatel. A nejedná se jen o každodenní pijáky, ale také o slečny v kostýmcích či muže v kravatách.

Fenomén pití piva v moskevských parcích je místní specifikum vzniklé jaksi z nutnosti. Pití v restauracích a hospodách je totiž tak drahé, že si ho jen málokdo z místních může dovolit. Půl litru krušovic si v baru koupíte například za 300 rublů (asi 180 Kč). Místní za 200. (Jen tak pro zajímavost – panák vodky v restauraci se pohybuje kolem 80–100 rublů.)

Přemrštěné ceny piva v restauracích nutí většinu obyvatelstva koupit si ho v obyčejných obchodech a vyrazit do parku či si ho rovnou vypít u onoho obchodu. Jen tak na stojáka, klidně i při minus patnácti. Chodníky jsou pak lemovány prázdnými lahvemi, někdy i šampaňského či něčeho tvrdšího. Na jaře jsou lavičky v parcích obsazené do posledního místa, slečny s kabelkami a kariérou vedle pijáků s plastovou lahví a závislostí na alkoholu.

V Moskvě existuje několik sítí levných náleven. Jednomu typu se říká „čeburečnaja“, a to proto, že si v nich k pivu lze koupit i čeburek, takový náš smažený langoš s masovou nebo sýrovou náplní. Zde vás pivo přijde na 90 rublů (50 Kč), leckdy v plastových kelímcích a často na stojáka.

České pivo má u Rusů skvělou pověst, a tak se občas dostává i do názvů hospod. Tak například v Moskvě funguje síť pivních restaurací jménem Gambrinus. Jedním z nejpopulárnějších názvů je Češskaja pivnica. České pivo najdete také v hojném množství na policích obchodů, od těch největších až po ty nejmenší, které mají otevřeno 24 hodin. Cenově patří k těm středně drahým. Pražečka (ano s e, prý to v ruštině zní lépe), Červená selka, Žatecký gus aj. Naše pivo tu má tak dobrou pověst, že loni prý po městě běžela reklama na „Zlatý Bažant, skvělé pivo z Čech (iz Bogemii)“.

Dobrá pověst českého piva v zemi láká leckteré podvodníky k padělání. Stránky českého ministerstva zahraničí loni na podzim informovaly o případu, kdy v jednom sibiřském závodě padělali krušovické pivo, které s originálem nemělo vůbec nic společného. Přišlo se na to díky všímavým blogerům, kterým neuniklo, že kvalita onoho „pajcovaného“ piva je poněkud pochybná, a o svých zkušenostech se podělili na síti. Heineken, jemuž Krušovice náležejí, vzal věc do svých rukou a skrze ruské úřady a policii se mu podařilo padělání piva zastavit.

Naďa Straková

(Celý text na www.respekt.cz/letem-svetem)