A teď bankovní unie

V Evropě se to v rámci nepříliš povzbudivého dění v eurozóně v poslední době hemží samými uniemi. Nejskloňovanějším výrazem je bankovní unie, hned za ní je fiskální unie a mluví se také o unii politické.

Znalec vědy státoprávní je poněkud zmaten. Ví, co je to unitární stát, konfederace a federace, a ví, jaké jsou principy federalismu. Ví, že to je vnitřní konkurence, dvoukomorový systém, asymetrická reprezentace, nedemokratická ochrana menšin, pojistky a vyvažování. Zmíněné unie jsou ale termíny poněkud nové a zjednodušeně znamenají, že se v konkrétním oboru bude více koordinovat, kontrolovat a regulovat z jednoho centra. Přitom nejaktuálnější je momentálně bankovní unie, která by měla zabránit katastrofě v podobě zkolabování španělských a jiných bank. Co by měla obnášet?

Platit přímo

Na prvním místě je třeba se dohodnout, jaké banky jsou z hlediska eurozóny systémově důležité. Jeden z podstatných rozdílů mezi Evropou a Amerikou je totiž v tom, že v roce 2008 – po pádu Lehman Brothers – nechaly Spojené státy padnout stovky nevýznamných bank. Ty nejdůležitější byly ale naopak za pomoci státního kapitálu sanovány. Z roztříštěného pohledu národních vlád a regulátorů, jenž na rozdíl od Ameriky existuje v Evropě, se však bohužel jeví kdejaká malá banka jako systémově důležitá. To je nutné změnit. Eurozóna by zkrátka měla vědět, které banky jsou příliš velké na to, aby mohly padnout.

Druhá věc je systém pojištění vkladů pro celou eurozónu. Ve hře se tenhle systém ocitl především kvůli tzv. runu (dnes se vtipně říká „jogu“, protože jde o run rekreačního tempa) na banky. Podle některých názorů pouze celoevropský systém pojištění vkladů může uklidnit vkladatele na periferii eurozóny, tedy v Řecku a hlavně ve Španělsku, aby své peníze nevybírali nebo nepřeváděli jinam. (Itálie je zatím odolná, Italové své vládě a systému věří.) Otázkou ale je, jak celoevropský systém pojištění financovat. Patrně by banky musely dát stranou určitý poplatek z vkladů a do hry by také musel vstoupit jeden ze záchranných valů, vytvořený na odvrácení krize.

Dalším definičním znakem bankovní unie by pravděpodobně měly být společné fondy na rekapitalizaci bankovního systému. Tady si jen řekněme, proč banky potřebují více kapitálu. Kapitálově slabé banky totiž nechtějí (a z hlediska regulace ani nesmějí) aktivně úvěrovat reálnou ekonomiku. To pak odnášejí podniky a reálné hospodářství. Pravděpodobně by opět musely přijít do hry záchranné valy.

Dnes je akutní případ Španělska, které nemá z čeho poskytnout svým bankám kapitál. Takže de facto německé peníze ze záchranného valu se mohou velice hodit. Hlavní břemeno bankovní rekapitalizace se přenese ze španělského daňového poplatníka na pomyslného evropského daňového poplatníka. Tím by záchranný val mohl rekapitalizovat například španělské banky rovnou bez zprostředkování španělskou vládou či národním regulátorem. Eurozóna patrně také směřuje k tomu, že na tohle všechno bude jen v rámci eurozóny zavedena daň z finančních transakcí.

Poslední, co je ve hře, je společná regulace a supervize bank a sjednocení kapitálových požadavků. Ty sice navrhuje pro celý svět Banka pro mezinárodní platby (tedy jakási centrální banka centrálních bank) z Basileje, potíž je v tom, že tzv. pravidla Basel III, kde se mluví o tom, co lze a co nelze považovat za tzv. jádrový kapitál (de facto, kdy banka je nebo není ohrožená), se v jednotlivých zemích eurozóny velmi liší. 

Dobře si to rozmyslet

Zatím však nevíme, jak rychle celá věc a bankovní unie vznikne. Mluví se o jaru příštího roku, ale také letošním podzimu. Ale sama skutečnost, že by vzniknout mohla, a jasné slovo na její podporu z Německa by mohly trhy uklidnit už nyní. Tím by se Španělům mohlo výrazně zlevnit dluhopisové financování státu i bank.

Pokud si ale politici budou chtít vyzkoušet ještě jedno kolo váhání (v Německu už se proti tiše připravované bankovní unii zvedá opozice), může to se Španělskem i s celou EU (o Řecku teď už raději nemluvě) opravdu dopadnout velmi špatně.

Každopádně je jisté, že svůj souhlas s bankovní unií bude Německo podmiňovat prohloubením a zpřísněním tzv. unie rozpočtové, tedy nad rámec vloni schváleného paktu o rozpočtové odpovědnosti (tzv. fiskální kompakt), jehož se – jak známo – neúčastníme. Lze očekávat více centrálního dozoru nad rozpočtovým hospodařením, vznik zárodečné společné daně a centrální rozpočtové autority, tedy jakéhosi embrya evropského ministerstva financí.

Co znamená vznik bankovní unie pro české bankovnictví? Zaprvé se matky českých bank asi dostanou z pohledu eurozóny na úroveň systémově důležité banky. Zadruhé: penězovod ze zisků povede z českých bank směrem k jejich matkám v eurozóně. A zatřetí: kdyby náhodou došlo k ohrožení zdejších bank, má český stát dost prostředků, aby mohl třeba dvě větší banky kapitálově posílit a dočasně převzít.

Podstatnější je, co překotný vývoj v eurozóně znamená pro Česko politicky. Teď už je situace opravdu vážná. EU míří ke společné regulaci dalších oblastí a také rozdělení podle ochoty tuto regulaci podstoupit. Nejvyšší představitel Německa v Evropské centrální bance Jörg Asmussen navrhl, aby okamžitě vznikla jakási podmnožina Evropského parlamentu, kde se budou scházet pouze europoslanci z eurozóny.

Je jen otázka času, kdy vznikne přirozený tlak na to, aby se na silnější integrační snahy v oblasti finanční a velmi technokratické adekvátně odpovědělo ústavně a politicky. Je těžké předvídat jak, ale něco se stane a možná toho bude více najednou. Mohou přijít přímé volby evropských představitelů nebo politických šéfů euroskupiny, možná se začne mluvit o druhé komoře evropského parlamentu.

Tentokrát by si česká politika a diplomacie měly lépe rozmyslet, zda se všemu tomu budou povýšeně pošklebovat a ČR zůstane jako jediná spolu s Británií stranou. Není pochyb o tom, že Poláci, kteří také neplatí eurem, by se rádi stali přidruženými členy všeho, co se v rovině politické integrace chystá.