Šedesát uličníků

Den českého dobrovolníka v Indii začíná brzy. Vstávání v půl šesté mi ale problémy nedělá, v létě už je totiž tou dobou v mém pokoji třicet stupňů. Navíc z celého salesiánského areálu Dona Boska vstávám jako jeden z posledních. Většina Indů je na nohou již od východu slunce a i naši prvňáci se v hodině konverzace učí, že se na otázku „V kolik hodin vstáváš?“ odpovídá: „Já vstávám v pět hodin.“

Po snídani vyrážím na kole do vesnice vzdálené osm kilometrů, kde se nachází naše škola. Cestou se těším pozornosti místních dětí. Jsem tu jediný běloch široko daleko, a tak na mě vždycky nadšeně mávají. Naopak indičtí řidiči mi radost nedělají. Cyklista je v indické hierarchii účastníků silničního provozu nejníže, takže během cesty musím několikrát sjet ze silnice, abych neskončil pod koly větších aut.

Před devátou hodinou vjíždím do školy a zdraví mě naši žáci. Většina z nich se usmívá a neznalý člověk by nevěřil, že někteří z nich už mají za sebou hodinovou cestu pěšky. Při ranním assembly – nástupu – zazpívají indickou hymnu a od ředitele se dozvědí, že zítra je svátek a není výuka. Kdyby to zapomněl vyhlásit, děti by druhý den přišly. Rodiče většiny z nich neumějí číst ani psát, a protože žijí na vesnicích a pracují jako sběrači čajových lístků (jejich mzda se pohybuje mezi jedním a dvěma dolary na den), svátky se jich nijak netýkají.

Den začínám svou oblíbenou hodinou matematiky. Ve druhé třídě na mě čeká třiašedesát dětí, namačkaných v lavicích po pěti. Vlevo dívky, vpravo kluci. Kontroluji domácí úkol, dnes ho nemá asi čtyřicet z nich. Děti musí pořád mít co dělat, aby se mi třída nezměnila v cirkus, a tak hned na začátku všichni dostávají práci. K tabuli si volám asi sedm nejslabších žáků a vysvětluji jim čísla od sta do dvou set, se kterými mají problémy. K mé nelibosti se už po pěti minutách třídou ozve hlasité „Sir, finiiiished!“, a když se otočím, vidím jednoho z nejlepších žáků mávat na mě sešitem se spočítanými příklady. Zadávám mu další práci a vracím se ke své skupince. Hodina pokračuje a vyruší mě až zvon ohlašující přestávku. V rychlosti píšu na tabuli dva příklady jako domácí úkol. Hoch v první lavici si je opíše a pak zklamaně pronese: „Sir, only two?“ Jeho dotaz nechávám bez odpovědi a marně vzpomínám, kdy jsem si já za školní docházku stěžoval na krátký domácí úkol.

Zbytek dopoledne pak trávím v kanceláři, kde sestavuji aktuální seznam studentů. A díky tomu mě dnes – po tři čtvrtě roku v Indii – opět něco překvapilo. Zjistil jsem totiž, že jeden nový žák, kterého jeho otec nechal zapsat do druhé třídy, sedí už šest týdnů ve třídě první. Ředitele však moje sdělení neznepokojilo. Celou záležitost ukončil tím, že řekl kolegyni, ať ho zítra prostě posadí do dvojky.

Odpoledne mě pak při suplování v hodině přírodovědy pobavila jedna čtvrťačka. Hodinu jsem začal hrou, po níž se mi nedařilo děti opět zklidnit. Když viděla mou bezradnost, přispěchala se snadným řešením: „Sir, stick?“ Nabídla mi, že ze sborovny donese rákosku, s jejíž pomocí bych ve třídě snadno zjednal pořádek.

Na začátku poslední hodiny mi děti trochu škodolibě strkají do ruky učebnici asámštiny. Žádný učitel není volný, a tak musím suplovat opět já. Dětí vědí, že asámsky neumím, přesto odmítají matematiku, vždyť v rozvrhu je asámština. Nakonec ale ustoupí a začnou si z tabule opisovat příklady.

Ve tři hodiny zazní zvon, následovaný radostným výkřikem všech žáků a jejich úprkem ven z učeben. Ti šťastnější sedají na kolo, ostatní se vydávají na cestu pěšky. Jelikož je období sucha, zkracují si cestu přes vyschlá rýžová pole. Den dobrovolníka končí také. Stojím před školou vedle svého kola, chvíli děti pozoruji a přemýšlím, kolik z nich asi zítra nepřinese domácí úkol. Moc času jim na něj nezbývá. Velká část z nich totiž nemá doma elektřinu a v naší části Indie se začne stmívat už v pět hodin.

Cyril Vojtíšek, dobrovolník