Milý pane Chuchmo,

přečetl jsem si váš esej (viz Něco je jinak, Respekt 21) a poznamenal bych asi tolik: žánr sloupku se svými dvěma tisíci znaky se podobá svým zadáním spíše haiku než traktátu, kde je každé použité slovo široce zdůvodněno. Zajisté mne jako literáta těší, že bedlivě sledujete všechny mé příležitostné články, možná byste ale měl nahlédnout do mých knih, kde se dosti podrobně píše o problematice podobnosti mezi jsoucny a obtížích z toho plynoucích, jakož i o problémech analogie a redukce v poznávání a jazyce (třeba druhá kapitola knihy Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy, 2004, či kapitola o redukcích knihy Příroda a kultura, 2008).

Striktně vzato lze srovnávat nějakou věc pouze s ní samou – každé jiné přirovnání samozřejmě někde kulhá a dá se napadnout. Přesto náš vhled do situace vzniká právě touto cestou, takříkajíc metaforicky. Pokud bychom požadovali po analogiích úplný souhlas, nemohli bychom třeba pro tibetský monasticismus používat evropské pojmy „klášter“, „mnich“, „opat“ atd., koneckonců bychom starý Řím mohli popisovat pouze klasickou latinou, jazykem, jenž je na tuto společnost adjustován a který jediný je mu práv. Jde vždy o to, které rysy máme za podstatné a které ne, což může být věc názoru. Analogicky k člověku lze mluvit třeba o uchu u psa, ale co takové ucho sovy, už…