Komu patří stát

Byl nám evropské dotace čert dlužen? Za dobu jejich vyplácení kleslo Česko v žebříčku vnímání korupce na 57. místo a je za Jordánskem. V prestižním žebříčku konkurenceschopnosti sestavovaném švýcarským institutem IMD spadlo za Kazach­stán. Kolem stovek miliard, které se do Česka hrnou, se zformovaly korupční koalice regionálních politiků a spřátelených firem, manipulují zakázky, za něž pak platíme podstatně víc, než je nutné. Evidentně podezřelé zakázky následně Evropská komise odmítá proplatit, takže českému státnímu rozpočtu hrozí další propad. A to kvůli stavbám, které klidně mohly ještě roky počkat nebo je vůbec nepotřebujeme. Nejsou tedy dotace z Bruselu danajským darem? Spíš ne, protože peníze i tak přinášejí užitek. Kromě toho je tu ale ještě jeden obecnější argument. Evropské dotace a jejich rozdělování vystupňovaly pohyb, jemuž by Česko stejně neušlo: a sice střet o to, komu vlastně český stát patří.

Peníze pro všechny

Evropské dotace mají jeden podstatný efekt. Při jejich rozdělování se ukazuje schopnost organizovat a férově rozdělovat veřejné finance. A to na všech úrovních. Má na něj vliv vláda, její úřady a podstatnou měrou i regiony. Z jejich pohledu jde o jedinečnou operaci. Jen kraje, přesněji řečeno lidé v místě rozhodují, na jaké projekty během šesti let půjde zhruba sto miliard korun. Nemluví jim do toho ministerstva a vlastně ani politici z kraje, protože rozdělování peněz by mělo probíhat na základě kvality projektů a jejich potřebnosti. Celé Česko i každý jeho region měly tedy možnost ukázat, jak mu leží na srdci veřejné zájmy obyvatel, a naopak jak si jeho obyvatelé umějí své zájmy ohlídat.

Nutno dodat, že tahle zkouška zatím nedopadla slavně. O korupčním systému se mluví pořád dokola, teprve konkrétní případy však ukazují, jak urážlivý a ponižující vůči obyvatelům Česka tohle celé je. Například Jihočeši pod vedením dnešního ministra průmyslu Martina Kuby (ODS) a hejtmana Jiřího Zimoly (ČSSD) vytvořili systém, který umožňoval snadno manipulovat zakázky ve prospěch politiků a jejich kumpánů. Proto například pětatřicet milionů korun mohlo putovat do opravy luxusního hotelu vlastněného kamarádem místního kmotra ODS (možná i kmotrem samotným, není to zcela jasné), místo aby šly na zvelebení veřejně prospěšných věcí. Nebo šest milionů do propagace golfového hřiště vlastněného stejnými lidmi.

Na celostátní úrovni pak jde o částky a drzost o řády výš: úřad bývalého ministra dopravy Aleše Řebíčka (ODS) místo poctivého hledání nejnižší nabídky na stavbu mostu za miliardy korun na dálnici D 8 stanovil podmínky výběrového řízení tak, že naprosto nesmyslným požadavkem na znalost češtiny pro šéfa stavby vyřadil zahraniční konkurenci a zvýšil tak cenu, místo aby se ji pokusil snížit. (O případu psal server Aktuálně.cz.)