To selský v sobě hledám

Dnes se odtud čerpá voda na chlazení temelínských reaktorů. Jenže kde se teď rozlévá Hněvkovická přehrada, tam stály ještě na počátku osmdesátých let vesnice Buzkov, Jaroslavice a půlka Purkarce; spousta tamních obyvatel přitom skončila v panelácích v nedalekém Týně nad Vltavou, odkud se z oken dívali přímo na čtyři chladicí věže jaderné elektrárny. Musely jim připadat jako nohy slona, který šlápnul do jejich porcelánu.

Z Purkarce pochází i spisovatel Jiří Hájíček. Prožil tu větší část dětství, odstěhovali se s rodiči, když mu bylo osm let, ale i poté se sem vracel na víkendy a na prázdniny do chalupy své babičky. Je to jeden z domů nad osudovou kótou 370,5 metru nad mořem, která oddělila chalupy určené k demolici od těch, co mohly zůstat; přesně tak vysoko se hladina Hněvkovické přehrady nyní leskne.

Podobné dějinné události i zlomy v životě postav jsou v základech takřka všech Hájíčkových knih – knih, jež s nesentimentální melancholií popisují vazbu člověka na konkrétní místo. A tak se rozhodl vyprávět i o lidech ze zatopených vesnic. Jeho v pořadí už čtvrtý román Rybí krev by šlo charakterizovat jako příběh o „štěpení rodiny“ ve stínu Temelína. Ale spíše než o aktivistický román jde o rodinnou kroniku. I v jeho dřívějších knihách se velká společenská témata typu kolektivizace, normalizace či transformace pasírují přes síto mezilidských vztahů. Přesněji řečeno, je v tom určitá dialektika vyprávění, že velké dějiny zvýznamňují drobné rodinné historie a ty zase činí velké dějiny uchopitelnými. Místem, kde se jedno s druhým obvykle protíná, je osobní morální dilema. 

Zatím nejvýrazněji se to Jiřímu Hájíčkovi povedlo v oceňovaném románu Selský baroko (2005) odehrávajícím se v časech kolektivizace. Zdánlivě jednoznačné udání od děvečky Rozálie Zandlové tu nelíčí jako jasnou vinu, ale zasazuje je do průsečíku starších křivd a nedomyšlených důsledků. Vesnická femme fatale si od bohatých sedláků Kubachových vytrpěla svoje – a když ji jejich syn přivedl do jiného stavu, opustil ji, což její čin staví do úplně jiného světla. A morální dilema se skrývá rovněž v Rybí krvi, byť je tentokrát mnohem subtilnější a se společenským tématem knihy vlastně nesouvisí. 

Mezi dvěma světy

Jiří Hájíček možná není aktivistou ve svých knihách, ale v osobním životě do jisté míry ano. Kdysi se účastnil protijaderných kempů kolem Temelína, a když teď provází návštěvu svými oblíbenými ulicemi a zákoutími Českých Budějovic, kde žije už jedenáct let, občerstvuje se během výkladu vegetariánskou svačinou. Ke svému nesouhlasnému postoji s velkochovy došel během práce v transformujícím se JZD, kde pracoval první tři roky po revoluci jako zootechnik, a pak dokonce jako šéf zemědělského střediska. Zatímco jeho spolužáci a kamarádi si užívali nově nabyté svobody a cestovali po Americe, on „v montérkách od hnoje na kole objížděl chalupy a sháněl lidi do práce“.

Těžko by to dnes někdo do tohoto elegantního muže řekl. Na jeho vzhledu se podílí jak jeho manželka, oděvní výtvarnice Nicole Matéffy, tak profese bankovního úředníka. Tohle že je autor vesnických románů? Jiří Hájíček v tom nic rozporného nevidí: „Přes den prostě žiju ve světě čísel a večer ve světě slov. Blízký vztah k venkovu mám v sobě odmala, dětství v Purkarci, kam se stále vracím, pro mě bylo formativní. To selský v sobě hledám…“

To „selský“ se odráží i v jeho stylu – neokázalém, civilním, realistickém. Na někoho to může působit úmorně, protože Hájíček se téměř stále drží při zemi, svým stylem věrně kopíruje terén, aniž by si dopřál nějaký vzlet. V Rybí krvi to platí ještě více než v jeho předchozích románech a povídkách – především ve Snídani na refýži a Zlodějích zelených koní je ještě cítit inspirace Bohumilem Hrabalem nebo Josefem Škvoreckým. Na druhou stranu, až psí věrnost popisu Hájíčkovi leccos přináší: prostředí tu sugestivně vystupuje jakoby samo od sebe, stává se důvěrně známým. A podobné je to s  postavami: žádné překvapivé charakteristiky ve smyslu „aha efektu“ se sice čtenář nedočká, ale trpělivost a empatie, s nimiž Hájíček své postavy provází, z nich nakonec činí blízké společníky.

V souvislosti se spisovatelkou Kateřinou Tučkovou a jejími romány o vyhnání Němců a žítkovských léčitelkách se nyní hodně mluví o studiu archivních materiálů. Méně už se zmiňuje, že spisovatel musí archivní materiál především prozaic­­ky zpracovat. A právě to se Hájíčkovi daří o to lépe, oč méně okázalá je jeho práce s archivy a pamětníky. „Mě fascinují vesnické kroniky, které byly hlavním zdrojem příběhů pro Selský baroko,“ vypráví. „Studuju vždycky i archivní dokumenty a odbornou literaturu, kvůli Rybí krvi jsem objížděl samozřejmě i sousedy a pamětníky. Vlastně mě tahle detektivní práce baví stejně jako samo psaní.“

Dopsat rozečtený příběh

V rámci střední generace (Topol, Hakl, Urban, Denemarková) patří Jiří Hájíček spíše k nenápadným autorům, v dobrém slova smyslu neambiciózním. S vydáváním románů nepospíchá, nevyhledává mediální pozornost, a přesto je výrazným autorem – dnes vlastně téměř jediným, kterému se daří zprostředkovat soudobá témata české vesnice.

Hlavním hrdinou většiny jeho próz je typus vesnického outsidera, který se navíc vždy jmenuje Pavel. Ale teď v Rybí krvi Hájíček svou literární „značku“ opouští – hlavní postavou je emigrantka Hana. Po patnácti letech strávených v cizině se vrací domů do polozatopené vsi, kde vyrůstala a kde se chtěla stát učitelkou ve zdejší jednotřídce. A vrací se, aby se postavila starým křivdám a bolestem. Už v letadle si píše seznam lidí, s nimiž se musí setkat, a během románu si svou personifikovanou minulost postupně odškrtává.

Jako by potřebovala dopsat poslední kapitolu několikrát zmiňované rodinné kroniky; jako většina emigrantů odešla po revoluci od rozečteného příběhu. Neví pořádně, co se stalo během bouračky, kvůli níž se její bratr ocitl ve vězení; neví, co tak pokazilo vztahy mezi ním a jejich otcem. Právě tato tajemství drží čtenáře v napětí. Ale splétají se tu i další osudy lidí ze vsi – Hanina strýce Václava, který se s demolicí svého domu nikdy nesmíří a raději volí smrt, nebo sedláka Tušla, který se snaží aktivizovat sousedy k protestům. Jiní naopak berou výstavbu Temelína čistě pragmaticky a jsou rádi za dobře placené místo.

I osud rodné vesnice líčí Jiří Hájíček s neokázalým soucitem a niternou dramatičností. Plasticky zachycuje atmosféru, psychologické vykreslení postav i vztahy mezi nimi. Možná škoda, že tak aktuální téma, jako je stavba jaderné elektrárny a občanský odpor proti ní, nevyužil spisovatel ještě víc. Nakonec mohutné věže na horizontu tvoří spíš kulisu.

Teritoriální není lokální

Procházka Českými Budějovicemi končí v kavárně Chat Noire, kde se nepravidelně schází zdejší literární buňka – kromě Jiřího Hájíčka třeba Jan Cempírek, Marcela Pátková nebo David Jan Žák. Okna jsou dokořán, a tak je slyšet zvonkohru z radnice, na náměstí u kašny se fotí japonští turisti.

„Já si myslím, že se na tu vesnici stejně jednou vrátím,“ pronáší Jiří Hájíček. Není důvod mu nevěřit. Literárně opustil vesnické prostředí jen jedenkrát, ve svém druhém románu Dobrodruzi hlavního proudu, který se odehrává v období budování kapitalismu a prostorově je rozkročený mezi Prahou, Paříží a Londýnem. Ukázalo se však, že Hájíček je autorem bytostně teritoriálním – byť rozhodně ne lokálním. Jako by tu „namísto existenciální naléhavosti a autenticity zůstal spíš obal určitého aktuálního životního modelu“, jak o románu říká literární kritik a historik Pavel Janáček. Obecně o jeho tvorbě soudí, že „to dožadování se existenciální autenticity sbližuje Hájíčkovy hrdiny s těmi Balabánovými. Jan Balabán byl však nabádavější, moralističtější, kazatelštější. Spodní proud, který teče nejlepšími Hájíčkovými prózami, je podle mého mínění záhadnější a silnější.“

Rybí krev potvrzuje, že Jiří Hájíček umí své příběhy rozvíjet nevtíravě, plynule a s citem pro stupňování dramatu. Naplno tu vykrystalizovala jeho osobitost a styl. Jižní Čechy v něm našly svého kronikáře.

Jiří Hájíček (44)

Vystudoval Vysokou školu zemědělskouv Českých Budějovicích. Knižně debutovalv roce 1998 sbírkou povídek Snídaně narefýži, dále mu vyšly romány Zloději zelenýchkoní (2001), Dobrodruzi hlavního proudu(2002), soubor kratších próz Dřevěný nůž(2004) a samostatná povídka Fotbalovédeníky (2007). Do čtenářského povědomí sedostal především díky románu Selský baroko(2005), za nějž obdržel Magnesii Literu. Letosna jaře mu vyšel román Rybí krev.