RESPEKT.CZ

DĚLNÍCI KULTURY

I diktátor Cohen má svá omezení

Poslední velké dílo komika Sachy Barona Cohena a jeho dvorního režiséra Larryho Charlese nazvané Diktátor je zcela jistě nejnabitější komedií letošního roku – a těžko už ho něco překoná. Příběh tyrana malé (fiktivní) země Wadíja, generála-admirála Aladína, má v sobě téměř smrtící dávku satirických urážek, dokonale aktuálních postřehů i „pokleslého“ tělesného humoru. Mimochodem, mezi ty víceúrovňové záležitosti patří i to, že spousta „arabských termínů označujících pohlavní orgány“ ve skutečnosti pochází z jidiš a znamenají něco zcela jiného.

Marnotratnost, s jakou se tu kumulují za sebou vtipy a gagy, vede paradoxně k tomu, že se člověk skoro ani nemůže pořádně zasmát. Ze tří vtipů je většinou čas zareagovat pořádně jenom na jeden, ostatní poněkud padají pod stůl. Na opakovaná zhlédnutí to je ideál, s trochou nadsázky si pokaždé můžete vybrat, kterému z těch tří pomyslných vtipů emitovaných v jednom kvantu se hodláte smát nahlas. Velmi často to ale vede k tomu, že se člověk jen tak ustavičně a v mírné křeči pousmívá, aniž se někdy uvolnil, nebo se dokonce stáhne a odmítá nechat na sebe film působit. I odtud plyne občas předsvědčení, že Cohenův humor je spíš trapný a nezábavný.

Vést debatu ohledně trapnosti či trefnosti Cohenova humoru ovšem troskotá nejen na subjektivní povaze toho, co komu připadá vtipné, ale především na tom, že Cohen využívá všechna patra humoru. Nenechává ve své produkci úplně zbytečnou vatu (takto byl například u nás svého času komponován pořad Tele Tele, který vedle výborných momentů unavoval hodně nadpoloviční většinou hlušiny). Spíš jen málokdo z nás má šanci pokrýt různými stránkami své osobnosti veškeré úrovně Cohenova vtipkování. S oblibou se například tvrdí, že sexuální a fekální záležitosti, v nichž se tak často vyžívá, srážejí jeho úroveň politického satirika. Stejně tak je však možné tvrdit, že Cohen na bázi primitivní komedie vybudoval mnohem inteligentnější nadstavbu a překonal tak omezení běžné komerční produkce.

Ani si netroufám rozsoudit, jak to je a co bylo v Cohenově tvorbě prvotní příčinou: zda přes pokleslé komediální prostředky prodává mnohem vážnější satiru, která míří přímo k jádru předsudků západní společnosti; nebo zda jde v případě oné společenské a politické kritiky jen o ojedinělé záblesky sebeuvědomění někoho, kdo přes veškeré své vzdělání na anglické univerzitě je v jádru „pubertální úchyl“.

Kamil Fila

Celý text na www.respekt.cz/delnicikultury.

POZNÁMKY Z NEW YORKU

NEPŘÍLIŠ VELKOLEPÁ SHOW

Minulý čtvrtek zveřejnil úřad pro sčítání lidu ve Washingtonu zajímavou zprávu. V zemi založené evropskými osídlenci se za uplynulý rok poprvé narodilo víc „barevných“ dětí než „bílých“.  Potomci Hispánců, černochů, Asiatů a smíšených ras tvoří přes 50 procent novorozenců.

Běloši ještě nějakou dobu budou mít většinu, ale ne nadlouho, populace rychle stárne. Průměrný věk bílé ženy je dnes 42 let, zatímco například průměrné hispánské ženě je 27 let.

Je to jako v té písni, kterou podle očitých svědků zpíval čejenský náčelník Bílá antilopa, než byl armádou bílých nájezdníků zavražděn při masakru u Sand Creek: „Nic nežije dlouho, jen země a hory.“   

Ano, s bělochy to jde z kopce. V místních souvislostech se nemohu ubránit myšlence o „božích mlýnech“. I když původní obyvatelé Severní Ameriky mají na oné nadpoloviční většině dětí tak malý podíl, že ve zprávě o nich není ani zmínka. Spadají zřejmě do kategorie „smíšené rasy“.

Ve městě New York se zachovalo vlastně jen jediné místo spojené s historií Lenapů (Delavarů), jejichž kmeny před příchodem bělochů obývaly severovýchodní pobřeží Ameriky. Je na severní špičce Manhattanu, v místě, kde se Východní řeka vlévá do Hudsonu. „Šorakapok“ je v jazyce Lenapů jméno místa, jež bylo podle archeologických nálezů po dlouhá staletí indiánským centrem ostrova Mannahatta. Běloši mu začali říkat „Inwood Hill Park“. 

Dodnes se tu zachovala část původního pralesa i slaná mokřina, která se při každém přílivu zaplavuje vodou. Jsou tu jeskyně, v nichž se ještě na počátku 20. století nacházely zbytky indiánské keramiky a hromady vyjedených škeblí. Po kopcích posetých tisíce let starými balvany vedou indiánské stezky.

V parku lze také najít místo, kde roku 1626  indiáni „prodali“ ostrov Mannahatta (neboli Ostrov mnoha kopců) holandským osídlencům zastoupeným Petrem Minuitem. Vzhledem k tomu, že indiáni se o pojmu osobního vlastnictví poučili až během svého tragického styku s bělochy, se lze domnívat, že tehdy nevěděli, co činí. Výměnou za svoji zemi prý přijali korálky a jiné cetky v hodnotě 60 guldenů.

MAGDALÉNA PLATZOVÁ

Celý text na www.respekt.cz/delnicikultury.

OST-BLOK

RATHŮV ODKAZ

Na případu Rath mě děsí, že ten muž (vycházím z předpokladu, že obvinění je pravdivé) je nejen zkorumpovaný politik, ale je především člověk, pro něhož je nástrojem jeho politiky lež: zkorumpován do morku kostí obviňoval z korupce všechny kolem.

Ten rozpor mezi pravdou o Rathovi a lží, kterou o sobě rozséval, je absolutní. Když se vyjevil nám všem, je to, jako kdyby se hmota střetla s antihmotou – ve fyzikálním světě je důsledek takového střetu zničující. Vůbec nechápu, jak může kdokoli žít v tak hluboké lži o sobě. Jak to, že se už dávno nezhroutil do sebe jako černá díra?

Jistě, každý nějak čas od času lžeme či si o sobě něco nalháváme, ale lidská přirozenost má přece jen tendenci korigovat lež, protože svět na ní postavený prostě nemůže dlouho fungovat. Hlavním důvodem, proč padl komunismus, byl ten, že se stále hlouběji propadal do propasti mezi pravdou a lží.

Problém, který vyvstal s Rathem, je ten, že na rozdíl od mnoha jiných afér je tato krystalicky čistou ukázkou politika, který dělá přesný opak toho, co veřejně říká. Až do dnešních dnů jsme mohli vždy – pokud jsme chtěli – nějak věřit, že politici lžou jen z nutnosti a s nechutí. Jenže Rath si svoje lhaní užíval.

Doufám, že Rathův případ bude dotažen do konce, a my všichni budeme moci na základě zveřejněných důkazů nabýt jistoty, že tento muž byl odsouzen oprávněně. Pro českou společnost to může být skutečný zlom: může totiž nastartovat růst důvěry v demokracii a vládu zákona.

Je tady ale jeden problém. Nevyčítám ČSSD, že v Rathovi neodhalila zloděje, ale nechápu, jak je možné, že v něm nebyla schopna odhalit lháře. Tato otázka se týká i současných vládních stran a jejích politiků – od Béma až po Dlouhého.

Jedna děsivá odpověď je nasnadě: českým politikům možná vadí zlodějina (kéž by), ale lež ne. Kdoví, pro kolik z nich je totiž stejným politickým nástrojem jako pro Ratha. Jistě, za ta léta si i voliči navykli, že naši politici lžou, nebo přinejmenším zamlčují pravdu, a berou to jako samozřejmou součást veřejného života. Jenže to je naivní pohled na politiku, neboť její smysl a podstata se lhaním úplně vytrácí.

Pro nastartování důvěry v demokracii a vládu zákona nestačí, že Rath bude odsouzen soudem za korupci. Společnost ho musí odsoudit i za lež, aby čeští politici pochopili, že lhaní není menší hřích než zlodějina.

 MARTIN M. ŠIMEČKA