Nein, Hollandův nástup a my

Další mimořádný summit lídrů EU je za námi. Oficální komuniké mluví o tom, že se evropští politici dohodli, že budou podporovat ekonomický růst, tvorbu pracovních příležitostí, investice – zkrátka nic, co by mělo skutečný, věcný obsah. Prezident EU Herman Van Rompuy to doplnil bezbarvým prohlášením, že „fiskální zdrženlivost a růst jsou dvě strany téže mince“.

Každý to své

Co všechno bylo a je ve hře? Minulou středu světové trhy a burzy značně znervózněly z představy, že by snad summit Evropské unie mohl rozhodnout o odchodu Řecka z eurozóny. To se nestalo, ale státy eurozóny si stanovily jakýsi úkol sladit scénáře pro případ, že k odchodu opravdu dojde. Summit EU oznámil, že odchod Řecka z eurozóny nikdo nežádá, jako velmi reálná varianta se však jeví, že Řecko si v nových červnových volbách zvolí vládu, která odmítne podmínky pomoci, a to se exitu z eurozóny reálně rovná.  

Summit byl významným testem pro nového francouzského prezidenta Françoise Hollanda. Ten se rozhodně nepředvedl jako nějaký měkkota, naopak se ukázal ve velmi dobrém světle jako politik, který se dokáže tvrdě postavit silnému německému názoru. Neslevil také ze svého jasného požadavku na vytvoření společných evropských dluhopisů. Mimo jiné řekl: „Jde o to, aby země, které učinily vše, co je třeba k ozdravení financí, získaly přístup k financování za nejnižší možné sazby a aby byly chráněny před spekulací a pochybností trhů. Je snad normální, aby se uvnitř měnové zóny jeden suverénní dluh refinancoval šestiprocentním úrokem a jiný nulovým úrokem?“

Kancléřka Angela Merkelová na druhé straně také v ničem podstatném, tedy ani v odporu vůči společným dluhopisům, neustoupila. Naproti tomu Hollande zatím nesouhlasí,  aby se novým šéfem Eurogroup (skupina ministrů financí eurozóny)stal německý ministr financí Wolfgang Schäuble, protože ho považuje za neoblomného zastánce škrtání.

Takže zdánlivě žádný velký pokrok, jen jasně artikulované postoje.  Každý si zkrátka řekl to svoje. Italský premiér Mario Monti chce společné celoevropské pojištění vkladů, Hollande chce společné dluhopisy a Němci říkají všemu svoje „nein“. Jenže pokrokem či průlomem je už to, že se na Evropské radě o věcech, jako je evropské pojištění vkladů nebo společný dluhopis, vůbec jednalo. To až dosud nebylo možné.

V kuloárech evropské politiky se stále více a znovu mluví třeba o tom, že by záchranný val pro eurozónu mohl získat bankovní licenci. Tím by Evropská centrální banka v případě katastrofy mohla neomezeně zasáhnout. Zvažuje se i další možnost – výrazně navýšit kapitál Evropské investiční banky.

Možná větší problém než postoje politiků je mediální masáž, které jsou Němci stále podrobováni. Masově čtený bulvární deník Bild například napsal ve středu na titulní straně: „Zase musí Němci platit za všechny ostatní: jak drahé bude tohle menu v evropské jídelně?“ Deník FAZ, tedy velmi seriózní německé noviny, se zase táže: „Nikdo se neptá, co udělá tohle nové břemeno s Němci. Legitimní právní otázky jsou odsunovány stranou jako obavy úzkoprsých účetních. Kdokoli se ptá, proč se mají dluhy přenášet na ostatní, je označen za antievropského.“  

Potíž je v tom, že věčné opakování onoho „nein“ na jakýkoli pokus o návrh vede k tomu, že reálná ekonomická situace v eurozóně se už začíná dramaticky zhoršovat. Nové statistiky zveřejněné ve čtvrtek naznačují, že HDP v eurozóně se začíná dosti prudce propadat a výpadek poptávky v jižních zemích Evropy začíná dopadat i na Německo. Nová recese ale může znamenat bod obratu.

Ujede nám integrační vlak?

Otázka je, co z toho všeho vyplývá pro Českou republiku. Zaprvé je důležité, jak se evropská debata začíná hemžit termíny jako fiskální unie, bankovní unie, unie finančních trhů apod. Nejde ani tak o politiky, ale o experty, dobře informované publicisty a nejrůznější insidery.

Je velmi pravděpodobné, že situace na finančních trzích a hlavně zhoršené reálné ekonomické vyhlídky povedou politiky v eurozóně k tomu, že výrazně – nad rámec fiskálního kompaktu – začnou urychlovat integrační snahy v eurozóně, a to tempem, které může být velmi rychlé. Česká zahraniční politika by si toho měla být vědoma a patřičně zvážit geopolitické důsledky možného setrvání stranou. To, co se může někomu jevit jako momentálně výhodné (zmatek v eurozóně se nás teď bezprostředně netýká), se pravděpodobně může stát v dlouhodobé perspektivě pravým opakem.