Respekt.cz

DĚLNÍCI KULTURY

MARIE POLEDŇÁKOVÁ (V TOM) LÍTÁ JAKO ĎÁBLICE

Možná je to poslední film Marie Poledňákové, jak se alespoň naznačuje v tomto rozhovoru. Pokračování komedie Líbáš jako Bůh s permutovaným názvem Líbáš jako ďábel opravdu nebylo nutné, ale zaplaťpánbu už asi nebude žádné další. Autorka v něm nicméně v jistém smyslu definitivně završila svoji kariéru tvorbou děl, jejichž děj je dokonale odtržený od reality.

Většina diváků, kteří registrují jméno Poledňáková jako značku, si pamatují hlavně její dva první (televizní) filmy Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny z konce sedmdesátých let – a pak „komedii století“ S tebou mě baví svět ze začátku osmdesátých let. Jestli má někdo v dobré paměti bizarní československo-finskou hokejovo-špionážní romanci Zkrocení zlého muže nebo orangutanskou komedii Dva lidi v ZOO o záměně dvojčat, patří už mezi znalce, který si může odnést cenu z Videostopu. Každopádně pověst Marie Poledňákové jako lidem milované režisérky má rozměr čistě nostalgický.

Její návrat k natáčení po sedmnácti letech, kolotočářsky uječený a přebarvený paskvil Jak se krotí krokodýli, patří k jedněm z nejhorších momentů naší polistopadové kinematografie a shodne se na tom opravdu většina nebohých lidí, kteří tento titul zhlédli. Pokud přece jen hodláte nesouhlasit, zkuste si zrekonstruovat příběh, případně se o to pokusit s jednou dvojicí filmových recenzentů – a asi vám dost zatrne.

Líbáš jako Bůh pak vedle Krokodýlů možná působil kultivovaněji, ale je to takový druh kultivovanosti, jako když se vám někdo bez vyzvání vymočí do polévky a řekne: „Pardon, monsieur.“ Čímž se dostáváme k tomu, že hlavní hrdinkou Boha i Ďábla je postarší francouzštinářka, která bojuje jak s francouzštinou, tak češtinou (hraje ji Kamila Magálová, jež má problémy s výslovností i postsynchrony obecně).

KAMIL FILA
 Celý text na www.respekt.cz/delnici-kultury/.

NAD PĚNOU

HOLLANDE CHCE BÝT JAKO HOMER

Světový tisk důkladně probral seznamovací schůzku Françoise Hollanda s Angelou Merkelovou a řešilo se, zda to, že Hollande nedal Merkelové na uvítanou podle francouzských zvyklostí polibek na tvář – Nicolas Sarkozy se toho vždycky držel –, něco znamená. Mnozí novináři popustili uzdu své fantazii a v narážce na to, že do Hollandova letadla uhodil krátce po startu směr Berlín blesk, se ptali, na jaké časy se teď blýská mezi Paříží a Berlínem.

V záplavě téhle méně či více vtipné filipiky zapadla jiná podstatná informace. Ve Francii právě vychází knížka novináře Erica Dupina o Hollandově cestě do Elysejského paláce nazvaná La victoire empoisonnée (Zamořené vítězství), která vznikla na základě několika rozhovorů Dupina s Hollandem. Ve francouzském tisku už vyšlo několik úryvků a ty teď způsobily rozruch.

Konkrétně pasáž, v níž Hollande kritizuje Čínu. Nazývá ji svým protivníkem, nepřítelem („adversaire“). „Dospěl jsem do okamžiku, kdy je, myslím, nutné jmenovat nepřátele. Označil jsem za ně finanční trhy,“ cituje novinář v knize Hollanda a citace pokračuje: „a je nutné udělat to stejné v případě Číny. Číňané podvádějí. Podvádějí se vším. S měnou, s výzkumnými daty, fixlují technologie.“

V následující pasáži Hollande vysvětluje, že mu vadí čínské padělání výrobků a švindlování v obchodní soutěži. A pokračuje. „Řada evropských firem ale žije z kontraktů s Číňany a ty nám brání, abychom lépe chránili výrobky a zboží této země. Nicméně je potřeba jít do toho konfliktu, samozřejmě s podporou části evropských zemí,“ říká nový francouzský prezident a ještě dodává: „Nebude to jednoduché. Německo má v Číně velké zájmy.“

Jak si to přeložit? Hollandovi vadí, že Číňané hbitě okopírují vše, co vzejde z Evropy – ale nejen z ní – a sami to pak vyrábějí laciněji. Německé, francouzské a další podniky tak vlastně na čínském trhu soutěží proti vlastním výrobkům, jen čínské provenience.

KATEŘINA ŠAFAŘÍKOVÁ

Celý text na www.respekt.cz/nadpenou.