Řecko do roka zbankrotuje

Wolfgang Münchau je jedním z nejcitovanějších kronikářů evropské krize. Jeho komentáře, které každý týden vycházejí na stránkách Financial Times, bývají sice složitě a technicky napsané, ale jejich závěry se velmi často naplňují. Zvláště když varuje, že dosavadní kroky evropských politiků rozpadu eurozóny nezabrání.

Píšete o krizi Evropy do Financial Times, které se vydávají v Londýně a čte je značná část globální elity. Evropské dění ale komentujete i pro německé ekonomy a podnikatele do Financial Times Deutschland. Musíte pro obě vlivné skupiny čtenářů psát jinak?

Určitě. Držím se samozřejmě stejného názoru, ale názory německého a globálního publika se velmi liší. Když v globálních Financial Times kritizuji dosavadní způsob záchrany eura, který byl založený na úsporách a na snaze snížit státní dluh, většina čtenářů se mnou v zásadě souhlasí. Německá elita má však převážně jiný názor a musím ji o svých postojích neustále přesvědčovat. Když například ve Financial Times napíšu, že k záchraně eura je zásadní zřídit bankovní unii, tedy společný evropský systém záchrany bank a ochrany vkladů, každý tomu rozumí. V Německu si čtenáři tuto potřebu tolik neuvědomují.

Kde se ten rozdíl mezi vašimi čtenáři bere?

Němci moc nechápou, jak tato krize souvisí s bankami. Vnímají ji prostě jako problém nezodpovědného hospodaření jihoevropských vlád. Když se drží této interpretace, tak za součást řešení problému samozřejmě nepovažují bankovní unii, ale pouze politiku škrtů a rozpočtové disciplíny. Je to omyl, který záchranu eura komplikuje.

Němci a němečtí ekonomové přece nejsou o nic hloupější než jiní. Čím to tedy je?

Jeden italský přítel mi kdysi říkal, že v Itálii mají více dobrých ekonomů než v Německu, protože jich prostě více potřebují. Němci mají dobré průmyslníky a inženýry, a proto se německému hospodářství daří a ekonomy ani nepotřebuje. Je to samozřejmě velká zkratka, ale je v ní kus pravdy. V Německu stěží najdete uznávané ekonomy, kteří by se specializovali na mezinárodní makroekonomii, globální finančnictví, detailní výzkum hospodářských krizí. To se dá částečně vysvětlit historickou zkušeností. Najdete třeba řadu argentinských ekonomů, kteří rozumějí finančním krizím, protože s nimi prodělali přímou zkušenost. Němci tohle téma nemuseli tak podrobně zkoumat.

Na německých univerzitách samozřejmě působí spousta schopných ekonomů, jenže ti se obvykle specializují na mikroekonomii, pracovní trhy nebo národní hospodářství. Mají ve zvyku dívat se na problémy optikou toho, jaké náklady či výhody přinesou Německu. Ale chybějí odborníci, kteří by rozuměli systému a jeho potřebám jako celku.

Na jihu Evropy je zase za příčinu krize považována nerovnováha celého systému, ve kterém se Německo stalo na úkor ostatních příliš konkurenceschopným. Máte pocit, že se názorová propast při vysvětlování příčin krize zmenšuje?

Ne, zatím se to neděje. Vítám však zvolení Françoise Hollanda. Jeho vliv na francouzskou ekonomiku sice bude spíše neutrální, protože neslibuje prosazení reforem, které země potřebuje. Ale pro Evropu bude jeho přínos jednoznačně pozitivní. Prohlásil totiž, že nebude podporovat fiskální pakt, pokud ho nebudou doprovázet politické akce podporující růst. Přál bych si dokonce, aby Hollande šel ještě dál, protože pouhá politika škrtů zavede země do pasti nízkého růstu. Nicméně chápu, že nechce začít své prezidentství soubojem s Německem – s vidinou další paniky mezi globálními investory.

Eurobondy poslední záchrany

Jak byste vlastně popsal stav, v němž se dnes Evropa nachází?

Ještě na jaře se zdálo, že krize je jako chronická nemoc. Teď je ale stav evropského pacienta zase akutní. Opět je reálné, že se eurozóna rozpadne. Nemyslím si, že je to nejpravděpodobnější varianta, ale je skutečně možná. Spirálu směřující k postupnému rozpadu společné měny by mohl spustit třeba odchod Řecka z eurozóny.

V zákulisí s ním souhlasí řada špičkových politiků a úředníků a v minulém týdnu po něm volali i mnozí novinoví komentátoři v celé Evropě. Jenže Evropa na řecký odchod není připravena. Spustil by spirálu událostí, na které bychom nestihli včas reagovat, a výsledek by byl katastrofální. Během dnů, týdnů, měsíců by například firmy a střadatelé začali vybírat peníze ze svých bankovních kont v celé jižní Evropě. Ani Itálii a Španělsku by se pak nepodařilo v měnové unii udržet. Očekávám, že investoři budou v takovém případě stále agresivněji sázet na rozpad eurozóny, což celou situaci ještě zhorší.

Má tedy tato krize ještě vůbec řešení?

Ano, krize byla a pořád je řešitelná. Ale čím déle trvá, tím větší kroky jsou k tomu potřebné. Před třemi lety by asi stačilo vytvořit společný záchranný program pro evropské banky, který by se podobal americké záchraně bank, kdy stát skupoval špatné úvěry. Jenže po krachu Lehman Brothers na podzim roku 2008 se evropští lídři dohodli, že nebudou banky zachraňovat společně, ale v každém národním státě zvlášť. To byla katastrofální chyba, zvláště irské a španělské banky měly příliš mnoho špatných úvěrů. Společný záchranný systém na úrovni eurozóny by krizi zřejmě zabránil. Dnes už je situace mnohem komplikovanější. Vlastně prožíváme současně několik krizí. Máme tu dluhovou krizi, bankovní krizi, krizi konkurenceschopnosti. A jediným způsobem, jak je všechny vyřešit, je už zmíněné zavedení politické, bankovní a fiskální unie. Když tímto směrem dostatečně rychle nepostupujeme, překážky se před námi jen množí a zvyšují.