Něco na těch sprosťárnách je

V nejnovější komedii Sachy Barona Cohena (proslaveného fiktivními postavami Aliho G, Borata a Bruna) Diktátor proběhne následující scénka: poslední velký diktátor naší planety, generáladmirál Aladín, vládnoucí maličké zemi Wadíja v severní Africe, přijde při návštěvě New Yorku o plnovous. Zlotřilý poradce místo něj nasadí dvojníka a Aladín je nucen poznat život „politického disidenta“, s nímž si ho při demonstraci splete hyperkorektní americká aktivistka. Zamiluje se do ní, vylíže jí chlupaté podpaží, ale když je pak odhalena jeho identita, hodlá spáchat sebevraždu. Předtím se ještě vyznává svému poslednímu spřeženci: „Vím, že zvnějšku jsem trochu kokot. Ale hluboko uvnitř je dobro. Jsem jako mafrúm. Zvenku tvrdý a pichlavý, uvnitř měkký a příjemný.“ Pobočník mu ale odvětí: „Ne, jste jako cibule. Vnější vrstva je kokot, a když ji oloupete, je pod ní deset dalších kokotů.“

V dokonalé zkratce se tu vystihuje a završuje velká změna v současném komediálním žánru. Hlavními hrdiny už nejsou nevinní ušlechtilí lidé, kteří se dostanou do lapálie, ani hlupáčci s dobrým srdcem, případně osamělí bručouni, kteří pochopí světlejší stránky života. Hrdiny se stali nepoučitelní idioti, darebáci, flákači nebo pařmeni, kteří dobrotu jen předstírají, nebo prostě nechápou, že nejsou dobří lidé. Tento posun je dlouhodobý a málokde se tento typ „hrdiny“ vyskytuje v čisté podobě. Nicméně je zjevné, že se s hollywoodskými komediemi za poslední více než dekádu něco stalo.

Jsou čím dál tím vulgárnější, oplzlejší, ve všech směrech drsnější a nekorektnější, ale přitom inteligentnější a realističtější než kdykoli předtím. Jistě, realismus či inteligence jsou relativní a při zpětném povrchním pohledu nám naši předkové vždy připadají nevinnější a naivnější. Ale i tak smršť drsných komedií produkovaných v Hollywoodu od konce devadesátých let nemá v historii srovnání a hovoří se přímo o škatulce „gross-out comedy“ (odpudivé komedie).

Na první pohled se v nich nejvíc zosobňuje současný příklon k tělesnosti a výstřednosti – ovšem nejde jen o požitkářství a sebelásku, o konzumní touhu po nikdy nekončící zábavě. Příběhy flákačů či zlých idiotů svou přisprostlostí naznačují i velkou nechuť k systému a jím předepisovaným „slušným“ a poddajným rolím – byť i tento odpor je často neušlechtile motivován tím, že systém hrdinům nedává dost peněz a mocenské výhody. Rozdíly oproti minulosti jsou však každopádně obrovské a odrážejí proměnu mediální krajiny, životního stylu i celé společnosti.