Vzdělanost jako živý dialog s minulostí

Když autor těchto řádek, potupně poražen v prvním kole AZ-kvízu o dvě generace starší soupeřkou, před lety nasupeně nastupoval do zpátečního autobusu z Brna, utěšoval se, že to „stejně o ničem nevypovídá“. Samozřejmě, být tomu naopak a on si vybojoval svou chvilku světské slávy, nepochybně by se dmul pýchou nad hloubkou svých znalostí. Jak ale upozorňuje německý literární teoretik Dietrich Schwanitz (1940–2004) ve své knize Vzdělanost jako živý dialog s minulostí, se vzděláním je to mnohem komplikovanější. Nevystačíme si ani s důrazem na jeho formální encyklopedickou stránku, ani s jejím principiálním odmítáním. Navrhuje proto vlastní nástin neopomenutelných znalostí o evropském kulturně-historickém vývoji a způsob, jak je využít v dnešním rychle se měnícím světě. Pokouší se napsat knihu, v níž bude „vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti“.

Bez šprtání to nepůjde

Hlavní rozdíl mezi Schwanitzovou knihou a tematicky příbuznými tituly, jako je třeba Liessmannova Teorie nevzdělanosti či Bayardova práce Jak mluvit o knihách,které jsme nečetli, je v jejím záměru. Zatímco Liessmann kritizuje chápání vzdělání jako pouhého účelového nástroje, Schwanitzovi jde především o to přiblížit vzdělání jako ctnost vyplývající z nutnosti obstát ve společnosti. A zajímá-li se Bayard o to, jak udržet společné literární povědomí, Schwanitz poskytuje vyčerpávající seznam děl, která by ono povědomí měla tvořit.

Svým způsobem se tak odvážně, leč ne vždy úplně šťastně pokouší navázat na pansofistickou tradici humanistických traktátů, jež zahrnovaly vše, co autor považoval za relevantní k orientaci v dnešním světě. Nejobsáhlejší část Schwanitzova pojednání, nazvaná Vědění, tak sestává z chronologického přehledu vývoje evropských dějin, literatury, umění a hudby. Druhá část, Znalost, obsahuje originální esejistické úvahy o funkci řeči, vnímání vzdělanosti v moderní společnosti a stavu současného (především německého) vzdělávacího systému.

Takovéto rozdělení je samozřejmě zcela záměrné. Předložená suma vědění je podle Schwanitze nástin nezbytného minima, se kterým musíme být obeznámeni, abychom vůbec byli schopni dojít k oné špičce ledovce – vzdělání jako rozumění, nahlížení souvislostí mezi fakty. Nejzajímavější je přitom zápal, s jakým se Schwanitz zasazuje za tolik nepopulární šprtání dějepisných dat, jež chápe jako nezbytné orientační body, které konceptualizují kvalitní dějinný přehled: „Kdo polemizuje s chronologií, je stejně trhlý jako ten, kdo za svůj životní cíl považuje odstranění polic z regálu na knihy.“

Místo pouhého memorování letopočtů tak jde spíše o autorovo přesvědčení, že vývoj uměleckého kánonu je neodlučitelně spojen s vývojem dějin. Bretaňský cyklus či Píseň o Rolandovi ztrácí polovinu svého významu, není-li čtenář obeznámen se základními principy lenního systému. Machiavelliho Vladař je zase blízce spjatý s politickou roztříštěností renesanční Itálie a moderní román Robinson Crusoe je třeba číst jako příběh muže, který syntetizuje dvě revoluční ideologie soudobé Anglie – puritánství a kapitalismus.

Vzdělání jako blaf

Takové závěry sice nejsou úplně nové, Schwanitzův přínos ale spočívá v odvážném, až troufalém pokusu o sumář základních znalostí. S mnohým můžeme nesouhlasit – například už s tím, zda je vůbec možné na čtyřech stech stranách komplexně pokrýt evropský kulturně-historický vývoj –, ale rozhodně je to výzva. Problém tkví v absenci jasných kritérií, podle nichž Schwanitz sumář sestavuje. Například Bretaňský cyklus je bezesporu relevantní pro studium středověké literatury, jenže nakolik nám pomáhá „rozumět přítomnosti“? Na to už Schwanitz neodpovídá.

První část knihy má ovšem sloužit spíše jako podkladová rešerše k druhé, podstatně teoretičtější a provokativnější části. V té autor rozvádí své osobité chápání vzdělanosti a její role ve společnosti jako hry, jejímž cílem je jevit se ostatním jako vzdělaný. Jenže aby si člověk mohl hrát na vzdělance, musí znát pravidla, která jsou přístupná zase jen společnosti vzdělanců. Nepoměrně zvýhodněni jsou tak ti, kdo hru mohou pozorovat odmalička (což souvisí s problémem selektivnosti školství a potřebou inkluzivního vzdělávání).

Součástí této hry je také chladný kalkul s předpoklady – někdy úplně postačí jevit se učeně pomocí dobře znějících, leč bezobsažných frází, které nikdo nenapadne ve strachu, aby se vzápětí nedostal pod hledáček on sám. Což nevyhnutelně vede k tomu, „že ve vzdělanosti se stejně jako v lásce stávají očekávání nerealistickými“.

Výmluvný je tradovaný příběh amerického literárního kritika, který si před lety v knihkupectví vyhlídl tematicky velmi podobný titul a na samý konec vložil lístek se vzkazem nabízejícím sto dolarů každému, kdo celou knihu přečte. A nikdo se mu nikdy neozval. Z toho vyplývá otázka, zda je účast ve „hře na vzdělanost“ udržitelná. Ani sebelepší přetvářka, ani internetový vyhledavač totiž nedokáže skrýt fakt, že skutečná vzdělanost tkví ve vhledu a porozumění znalostem v kontextu.

Nadto rozdíly mezi kanonickými znalostmi a skutečně nezbytným vzděláním jsou důsledkem umělé kulturní diferenciace. Neznalost van Goghova životopisu se tak stává těžko odpustitelným lapsem, kdežto znalost druhého termodynamického zákona zavání podivínstvím. Nepřímo to potvrzuje i sám Schwanitz – poznatky přírodních věd podle něj do klasického vzdělání nepatří.

Ačkoli má Schwanitzova kniha i další trhliny – například se v rámci tématu zabývá jen Evropou –, je nepochybně inspirativním hlasem v probíhajícím diskurzu o krizi školství a vzdělávání. Schwanitz je skálopevně přesvědčen o nenahraditelnosti četby a psaní pro pochopení jazykových systémů. Nenechává proto suchou nitku na německém, potažmo evropském školství, které upozadilo písemné vyjadřování na úkor orální, „debatní“ komunikace. V podobném duchu se vyjadřuje k trendu „televizního (zkratkovitého) způsobu četby“, jenž pramení z faktu, že děti dnes sledují televizi dříve, než se naučí číst.

V souvislosti se čtenářskou gramotností má Schwanitz pravdu, zároveň však pomíjí, že vzdělávání už dávno neprobíhá jen ve školách a na univerzitách. Že jde o celoživotní proces, ve kterém hrají rodinné a společenské vlivy přinejmenším stejnou roli. Co víc, v současné době se jakýkoli pokus o ucelené shrnutí toho, co je třeba znát, stává zastaralým okamžitě po vydání. Četba Schwanitze, Liessmanna, Bayarda a dalších tak neslouží jako návod k tomu, co vše bychom měli znát, ale spíše jako inspirace k tomu, jak smysluplně zužitkovat to, co už víme.

Autor studuje politologii a komparatistiku.

Dietrich Schwanitz: Vzdělanost jako živý dialog s minulostí

Přeložili Daniela Petříčková a Miroslav Petříček, Prostor, 560 stran