PJ Harvey na své nové desce portrétuje válku

Evropa se pomalu ocitá na chvostu ekonomického a politického vlivu. Takové jsou závěry nedávného summitu v Davosu a takové je i pozadí poselství novinkového alba Let England Shake od PJ Harvey.

„Myslím, že většina lidí chová smíšené pocity vůči zemi, do níž se narodila. Kromě lásky a touhy přihlásit se k její historii ve vztahu k národu vždy figuruje i velká míra zklamání, studu a přání nebýt spojován s jeho dějinnými přehmaty,“

popsala zpěvačka s havraními vlasy v rozhovoru pro server Drowned in Sound jedno z ústředních témat svého osmého alba.

Deska je hlubokým povzdechem nad vyhasínáním víry v západní civilizaci. A zároveň přitakáním tomuto pocitu: takřka každá z nových písní totiž promlouvá o válečných hrůzách a vypočítává konflikty, do nichž se upadající imperiální Británie za posledních sto let zapojila. Od neúspěšné bitvy o Gallipoli během první světové války, jež měla zajistit kontrolu nad Dardanelským průlivem, až po intervence v Afghánistánu a Iráku.

Pro PJ Harvey jde o nebývalý obrat, do druhé dekády třetího tisíciletí vstupuje jako zcela nový a přesvědčivý tvůrce. Ty tam jsou její intimní a ryze ženské zpovědi z předchozích alb. Nevyzpytatelná písničkářka se na prahu čtyřicítky poprvé odvážila popsat, co to znamená, když se člověk hlásí k nějakému vyššímu celku, jako je třeba národ nebo hodnoty euroatlantické civilizace.

Popové lidovky

Syrový debut rodačky z přímořského Dorsetu, který vyšel v roce 1992 pod jménem Dry, ohlásil nový typ ženské interpretky. PJ Harvey našla chybějící spojnici mezi jemnými sebezpytujícími autorkami, jakou je například Tori Amos, a militantními grungeovými rockerkami typu Courtney Love. S texty stejně syrovými a sexuálními jako zvuk kytary její hluboký hlas leckdy balancoval až na hraně pohlavní neurčitosti.

Po tomto pudovém projevu však není na Let England Shake ani stopy. PJ Harvey objevila vysoké rejstříky svého vokálu sice již na předchozí desce White Chalk (2007), ovšem tentokrát s nimi pracuje cíleně. I proto, že aktuální album vznikalo s tak pečlivou přípravou, jako by šlo o román. PJ Harvey se ponořila do rešerší na téma Británie a válečné konflikty a téměř tři roky pracovala výhradně na textech, kterým chtěla dodat až literární kvalitu. Na desce se tak hemží výjevy z válečných polí, jež jsou orána pásy tanků a pěšáci odklízejí mrtvá těla svých spolubojovníků.

S tímto výsledkem před očima zpěvačka zjistila, že už nemá chuť dodávat jim dalšího důrazu sebejistým hlasem nebo komplikovanou instrumentací, chce je pouze předat dál. Nápěvy a křehký nezaujatý „dívčí“ projev se do slov vloudily následně během domácích prací, když se PJ Harvey pokoušela najít příhodné melodie. Hudební základy zase vznikaly na autoharfu, což je poměrně primitivní nástroj, který si pro sebe PJ Harvey v posledních letech objevila. Díky tomuto převrácenému způsobu vzniku a tvůrčímu omezení nese Let England Shake až překvapivě mnoho podobností s ostrovní lidovou hudbou. Střízlivá jednoduchost podání je i jeden z hlavních důvodů, proč jde o její posluchačsky nejvstřícnější počin od doby komerčně velmi úspěšného Stories from the City, Stories from the Sea (2000).

Mateřský pohled

Let England Shake přitom není v žádném ohledu tradiční nebo tradicionalistické album. V písních jsou rozeseté postmoderní citace a samply. „Viděla jsem věci, které si přeji zapomenout, viděla jsem vojáky padat jak hroudy masa, rozstřílené k neuvěření, ruce a nohy visely ve větvích stromů,“ zpívá v titulním singlu The Words that Maketh Murder (Slova, která nutí vraždit). Črta následků bitvy není nepodobná Goyovým tiskům z cyklu Hrůzy války a PJ Harvey tu zaujímá velmi mateřský úhel pohledu. Skladbu pak uzavírá opakované zvolání: „Co kdybych si stěžovala u Spojených národů?“ PJ Harvey si tento verš vypůjčila z dávného rock‘n‘rollového hitu Eddieho Cochrana Summertime Blues, kde se mladý zpěvák s nadsázkou vyzpívával z těžkostí teenagera, který si chce užívat. Ovšem v jejím podání se z páskovské ironie stane mrazivé zvolání.

Podobný kontrast vyvstane v písni England. Pouze za doprovodu akustické kytary se v ní PJ Harvey svěřuje, že ačkoli žije i umře v Anglii, ta země v ní zanechává hořkou pachuť. V tu chvíli se v pozadí začne ozývat kurdsky zpívaná nahrávka irácké zpěvačky: do milostné písně věnované vlasti proniká ozvěna tisíce kilometrů vzdáleného konfliktu.

Ačkoli to nejspíš ze slovního popisu a citací textů nevynikne, PJ Harvey se podařilo zmíněná – k patosu tíhnoucí – témata zhudebnit s fascinující lehkostí: bez náznaku mravokárnosti nebo spasitelského komplexu. Její síla tkví v tom, že nekáže, ale zobrazuje. Podobně jako to dovedou někteří váleční fotoreportéři. Poslech Let England Shake opravdu provází stejně provinilý pocit, v němž se tluče okouzlení estetickými kvalitami s obsahovou hrůzou, jaký mívá divák při pohledu na silné válečné fotografie. Jde o zážitek krásy a brutality zároveň.