Potrefená koulařka

Viki to neměla lehké: kouli sice házela hodně daleko, jenže aby si udržela formu, musela do sebe cpát spoustu věcí včetně psů a bojovnic za práva zvířat, které ve svém okolí postupně sežrala. Autor tohoto příběhu, spisovatel Ivan Klíma, by se měl začít obávat. Jestli se Heleně Fibingerové dostane do rukou tato jeho původně samizdatová povídka Koulařka, která po revoluci vyšla už ve dvou oficiálních vydáních, může Klíma počítat s pěkně mastnou žalobou.

Ta se teď totiž sepisuje v advokátní kanceláři Pokorný, Wagner a spol., jež zastupuje Fibingerovou a její bývalou kolegyni z atletické reprezentace Jarmilu Kratochvílovou. Nestorkám československého vrcholového sportu a držitelkám již třicet let platných rekordů vadí, že se poznaly v rozhlasové hře Davida Drábka Koule v postavách Mileny a Radmily. Jejich nepřekonatelné výkony z 80. let tu slouží coby komická metafora o lidech, kteří uvěří vlastní lži a vyžadují, abychom jí věřili i my. Drábek hru sice napsal s hodně velkou nadsázkou, ale následné události jsou ještě ztřeštěnější: znovu se nám totiž někdo snaží nařizovat, čemu se ještě smíme smát a čemu už ne.

Můžeme, nebo ne?

Kratochvílová od roku 1983 drží světový rekord v běhu na 800 metrů, v hale zase nikdy nikdo nehodil koulí dál než Fibingerová v roce 1977. Můžeme si sice říkat, jak jsme byli v té atletice skvělí, je to ale spíš na poněkud hořký úsměv. Skutečně někdo věří tomu, že k tehdejší nedostižné muskulatuře, jež Kratochvílovou a Fibingerovou vydělovala od zbytku ženského startovního pole, atletky dospěly jen usilovným tréninkem? A není náhodou sám fakt, že někdo s vážnou tváří a na plný „pracovní“ úvazek soutěží v hodu kusem železa, hodný něčeho tak přirozeného, jako je ironie?

Právě z tohohle českého utvrzování se ve vlastní velikosti, kterému se za hranicemi musel kdekdo smát, si Drábek ve hře dělá legraci. A stejně tak si ji už před lety udělal zmiňovaný Klíma. Příběh obou atletek totiž není jímavým vyprávěním o Jiřím Raškovi, kdy se chlapík z malé země díky vlastnímu talentu odlepí od můstku ke skoku, se kterým vyhraje olympiádu, aby pak následující léta koukal, jak ho jeho následovníci s lepším vybavením a tréninkovými metodami překonávají o desítky metrů. Tohle jsou hororové báchorky o vyšlechtěných golemech v sukních, kterým se jejich touha vyhrát podezřele zapsala do obličeje, stavby těla i chování.

A teď je otázka: můžeme si z toho dělat normální slušnou legraci? A pokud ano, můžeme si ji dělat ve veřejnoprávních médiích? Zdánlivě jasné odpovědi teď čelí nebezpečnému zpochybnění. V sázce je tedy hodně.

Kdo má újmu

Britský komik Ricky Gervais nedávno zesměšnil několik hollywoodských hvězd při moderování Zlatých glóbů. Autor ironických seriálů Kancl a Komparz si během ceremoniálu utahoval z kdekoho kvůli jeho opilství, lakotě, neumětelství, ba dokonce i sexuální orientaci. Žaloba na něj nepřišla ani jedna. Všichni moc dobře věděli, že jeho vtípky jsou sice poněkud drsné, vždy ale vycházejí z obrazu, který si o sobě dotyční herci a herečky sami utvářejí. Svým protestem by jen upozornili na to, že se Gervais trefil do černého.

Podobnou reputaci nesmlouvavého komentátora si u nás svého času vysloužila Česká soda. Pořad, který nikoho nešetřil, zároveň ale nikomu neublížil víc, než si dotyčný už předtím ublížil sám. Jenže od 90. let se cosi změnilo. Česká soda z obrazovek zmizela, což bohužel platí pro celou naši satiru: v masových médiích se dnes prakticky nevyskytuje. Až s Drábkovou hrou se konečně alespoň na hodinu vrátila, konkrétně do vysílání Českého rozhlasu na stanici Vltava. Po reakci právní kanceláře obou atletek však možná znovu zase na dlouho zmizí. „Hra jako celek překračuje meze slušnosti a nadsázky takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat,“ tvrdí najatá právní kancelář a žádá po rádiu finanční kompenzaci za „způsobenou újmu“.

Jak známo, zdejší veřejnoprávní média nemají podobné opletačky ráda. Český rozhlas se taky už nechal slyšet, že si – ať už žaloba dopadne jakkoli – příště dá větší pozor na to, co do éteru vpustí. A v České televizi (v jejíž radě Fibingerová zasedá) si jistě spokojeně říkají, jak je to dobře, že už nic podobného České sodě nevysílají.

Taková reakce je ale nebezpečná. Jistě je spousta věcí, které v demokratické společnosti tolerovat nelze. Ale má mezi ně patřit satirická hra o koulařce Mileně, které se zdají erotické sny o Husákovi? Autor těchto řádků si sice v souvislosti s Fibingerovou dokáže představit řadu vtipů, které by mohly překročit meze slušnosti, v Drábkově hře ale žádný takový nepadl. Je to skvělá hra o naší nadutosti, které bychom se měli umět zasmát. A jestli to nedovedeme, nebo dokonce chceme zakazovat a trestat média, která takovou ironii zprostředkují, pak se v Česku zcela vážně posouvají hranice humoru někam k trapné křečovitosti, poklonkující mocným a vlivným, což dnes Fibingerová je.

Jak k tomu před lety řekl bývalý francouzský prezident Jacques Chirac v komentáři k populárním televizním Gumákům, od kterých to pravidelně schytával i v mnohem krutějších narážkách, než jaké teď dopadly na Fibingerovou: „Satira je známkou dobrého fungování moderní demokracie.“