Nejvýznamnější česká událost posledních týdnů míří k rozuzlení a doufejme, že k dobrému. Řeč je samozřejmě o zdravotnictví, respektive o případném odchodu nemocničních lékařů. Už je načase věc nějak rozumně vyřešit, protože se nebezpečně rychle vyhrocuje veřejná debata. Používají se stále silnější slovní výpady a světlo světa spatřila i nesmyslně nazvaná výzva Proti kapitulantství, která je namířena proti nemocničním lékařům. Je také velkou škodou, že prezident Václav Klaus si znovu vybral jednu stranu sporu (proti lékařům), místo toho, aby se stal případným svorníkem, mediátorem debaty.
Tohle není případ, který by se dal, či dokonce měl vyřešit tím, že jeden převálcuje druhého a do padlého protivníka zapíchne prapor vítězství. Narážky na to, že s teroristy se nevyjednává, jsou nechutné. Je rozdíl mezi tím, když kritizujete formu protestu (což je oprávněné), a tím, když se relevantní požadavek označuje za terorismus.
Pakliže chceme emancipovanou a sebejistou společnost, musíme se na podobné situace připravit. To k otevřenému systému patří a někdy nás projevy oné emancipace potěší a jindy zaskočí. Ano, lékaři jsou zvláštní kategorie zaměstnanců, protože v jejich rukou jsou lidské životy. Přiznejme si však, že nejen politická elita, ale i veřejnost tohoto faktu mnohdy zneužívala a starosti lékařů neřešila.
I zdravotníci ale dostali hodně podnětů k zamyšlení. Měli by zapomenout na představu o spiknutí politiků a novinářů proti nim a podívat se sebekriticky na to, kolik lidí v poslední době na různých fórech popisovalo špatné zkušenosti ze zdejších nemocnic. Stejně tak je poučné i to, že jsou hesla, se kterými se nemá hrát („váš exitus“), a nepochybně i to, že hrozba hromadnými výpověďmi by se už nikdy neměla opakovat. Na samostatnou debatu je tragická neschopnost komunikace zdejších odborářů, kteří svým lidem spíše škodí než naopak.
V různých textech a fórech se objevuje názor, že ať si lékaři klidně jdou, hlavně ať se jim nepřidává. To je však chybná úvaha. I kdyby všichni odešli a zdravotnictví se nezhroutilo, zůstane tu nepříjemná pachuť a poválečná atmosféra. O to přece nikdo nestojí. Lepší je najít smír a emancipovat se i jako pacienti, jak o tom minulý týden psal Petr Třešňák.
Ještě nikdy jsme tu za posledních dvacet let neměli tak dramatickou poziční válku. O to větší rozvaha je namístě. Lékaři jsou nejen potřební „řemeslníci“, ale také inteligence, kterou tato společnost rozhodně potřebuje. Nyní se cítí nenávidění (médii), opuštění (veřejností) i zrazení (politiky). A byť se do kouta zahnali i sami, je lepší jim z něj pomoci. Pochopitelně ale musí být vstřícný krok i z druhé strany. To není kapitulace, to je rozvaha. Smír tu bude vítězstvím obou stran.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
inspirativní čtení vám přeje
ERIK TABERY
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
