Bezmasý luxus

U příležitosti dioxinového skandálu v Německu, kde se zjistilo, že kuřatům a prasatům se do krmení přidával tovární odpad, se zase hodně psalo o mase. „Poprvé v dějinách výživy se v horních společenských vrstvách jí méně masa než v těch nižších,“ citoval časopis Der Spiegel Achima Spillera, odborník na marketing zemědělských produktů. Dá se mu to věřit. Vzdělané, dobře situované rodině neprodáte kuřecí šunku z diskontu, i když je od dusitanů celá růžová. Kdo se vzdělává a kultivuje, ví, jak taková věc vznikla, a tudíž ji nejí. Ví, že je z kuřete, které za celý život nevidělo světlo, zato jej hojně stimulovali chemií. A že je tudíž rozumnější, pokud na to mám, dát si něco lepšího, byť dražšího, kupříkladu biomrkev. To je logika, sdílená evropskými akademiky, manažery, právníky a lékaři, prostě dobře situovanou úspěšnou vrstvou.

Gána z Ukrajiny, se kterou o tom někdy mluvíme, tuhle logiku nesdílí a bio-mrkvi se směje, protože v diskontu vidí mnohem lepší. A stejně si radši dá kuřecí šunku, protože je levnější. Anebo se děsí: Do hor? Na výlet? Na hory přece chodí jen ti nejchudší. Když nemají peníze, jdou tam nasbírat borůvky a houby, aby je prodali a přežili.

Svůj smysl to dává, i v našich končinách to dávalo smysl. Ještě poválečná generace byla odchována heslem „až ty tlustý budou hubený, tak hubený budou studený“. Člověk s postavením se poznal na první pohled podle toho, že byl pěkně vykrmený, a to díky vydatné masité…