Hláskovi: Dítě už znovu svůj první rok života nedostane

Před osmi lety jsme přinesli následující rozhovor s manželi Hláskovými, kteří si jako první v Česku vzali do přechodné pěstounské péče čerstvě narozené miminko. Zabránili tak jeho umístění v kojeneckém ústavu, který hluboce a dlouhodobě poškozuje schopnost dítěte vytvářet si smysluplné vztahy. Alžběta a Vratislav Hláskovi se stali průkopníky trendu, který brzy zakotvil i v legislativě – dnes u nás působí více než sedm set profesionálních pěstounů na přechodnou dobu a kojenecké ústavy se zmenšují nebo ruší. Manželé Hláskovi postupně odchovali a předali osmnáct novorozeňat a nedávno svou pěstounskou misi ukončili.

V novém rozhovoru, který najdete v pondělí v novém Respektu 8/2019,  se jich ptáme, jakých těch osm let bylo a co se o malých dětech naučili.  „S každým dalším dítětem si víc a víc uvědomujete, že spousta věcí neprobíhá tak, jak se píše ve vývojových tabulkách. Dokážete rozpoznávat zárodky budoucího chování mnohem dříve, například první úsměvy, napodobování věcí, komunikaci. Naučili jsme se daleko lépe číst potřeby dětí a reagovat na ně. My jsme vždycky měli jako hlavní metu naučit dítě používat úsměv coby komunikační nástroj. Protože jakmile se miminko naučí usmívat, dospělý s tím může lépe pracovat,“ říkají v něm. 

 …

Jak jste to mohli zvládnout? Na tuhle otázku odpovídají Alžběta a Vratislav Hláskovi v poslední době často. Jsou prvními českými pěstouny, kteří si vzali do péče novorozeně určené k osvojení přímo z porodnice. S jasným plánem  zachránit jej před kojeneckým ústavem, dát mu co nejlepší péči a pak jej předat jeho definitivní rodině. Jejich  miminko je již u svých šťastných osvojitelů a Hláskovi se těší na další.

Jak jste na takovou věc vlastně přišli?

VRATISLAV: Zjistili jsme, že lidé, kteří v Česku žádají o osvojení nějakého dítěte, se tak bojí nejistoty, že si dítě vezmou, až když mají úplnou jistotu, že jej nebudou muset někam předávat, vracet původní rodině. Výsledkem ovšem je, že děti čekající na osvojení tráví dlouhou dobu v ústavech místo v rodinách – nikdo nechce riskovat, že by o dítě, na něž si zvykl, mohl přijít. Tohle nás opravdu zarazilo a překvapilo. Máme zcela opačné priority. Raději bychom riskovali, že soudce nakonec svěří dítě jiné rodině, hlavně že stráví ten důležitý čas v rodině a nebude čekat v ústavu. Ústav způsobuje nezvratné negativní změny ve vývoji dítěte.

A proč vlastně musí být v ústavu? Když dá biologická matka svolení k osvojení, nemohou si novorozence odvézt adoptivní rodiče rovnou z porodnice?

ALŽBĚTA: Minimálně šest týdnů stráví každé dítě v kojeneckém ústavu. Tvrdí se, že rozhodnutí biologické matky dát dítě k osvojení může být ovlivněno například laktační psychózou, proto existuje tahle ochranná lhůta, kdy matka má právo svůj názor změnit. Po tuhle dobu se miminko do náhradní rodiny nedostane. A samozřejmě se ani k osvojení nenabízí.

VRATISLAV: Zdejší praxe je trošku právní paskvil. Samozřejmě, že by žena měla mít lhůtu na to, aby své rozhodnutí mohla odvolat, to je logické, protože po porodu skutečně mohla být ve špatném psychickém či sociálním stavu. Ona ale musí podle zákona dát po šesti týdnech podruhé osobně souhlas k osvojení. Sehnat některé matky po téhle době je přitom velmi obtížné, jiné se najít podaří, ale mají za sebou rozhořčené útoky svého okolí, jak něco takového mohly udělat, takže napodruhé vlastně z donucení souhlas nedají. Celé se to dál protahuje. Laktační psychózou trpí podle statistik zhruba deset procent žen, ale kvůli tomu zbylých devadesát procent dětí nesmyslně dlouhé měsíce čeká v kojeneckých ústavech a úřady je nemohou nabízet k osvojení.

Změnit názor ale mohou i matky bez laktační psychózy.

VRATISLAV: To ano, ale myslím, že společnost by na ně neměla vyvíjet nátlak. Pracoval jsem několik let v dětském domově a zažil jsem, jak i kvalifikovaní psychologové a kurátoři matku přesvědčovali, že si má dítě nechat. My bychom byli docela rádi, kdyby se ve společnosti ujalo, že dát dítě k adopci není od žen nezodpovědné rozhodnutí, naopak – čím dřív reálně zváží vlastní možnosti, zralost a schopnosti dítě vychovávat, tím lépe. Jsou to většinou holky v tísni, žádní asociálové. Když se překonají, dva tři roky se v těžkých podmínkách pokoušejí dítě vychovávat a pak jsou stejně nucené je odložit, nikomu to nepomůže.

ALŽBĚTA: Díváme se na to takhle: Ta matka má příležitost mít dítě ještě za rok, za tři, za deset. Může jich mít během svého života třeba dvacet. To dítě už ale nikdy svůj první rok života nedostane nový, pro něj je to jediná šance, jak správně začít.

Mohou jej tři měsíce v kojeneckém ústavu zásadně poznamenat?

VRATISLAV: Ještě před dvaceti lety si pediatři a psychologové mysleli, že dítě do čtyř měsíců života nemá nějaké zvláštní potřeby, kromě tepla, klidu a stravy. Jinak jako by se nic nedělo. Novější neurovědecké poznatky ale říkají něco úplně jiného. V této fázi se dítě poprvé seznamuje s tím, jak na něj okolní svět reaguje, a vytváří si schopnost vytvářet vazby. A když na tuhle rozvíjející se schopnost nikdo neodpovídá, přirozeně se naučí vazby nevytvářet. Nevyplatí se mu to. Tohle je definitivní poškození pro celý život, velmi obtížně se překonává.

O zásadním významu prvních měsíců života mluví i současná psychoanalýza. Ale na druhou stranu – i lidé, kteří prošli ústavní výchovou, přece dokážou navazovat vztahy.

VRATISLAV: Ano, vytváří se něco, co navenek může vypadat jako pevná vazba, ale je to pseudovazba, ta skutečná chybí. Ve zlomových okamžicích se tomu člověku vztahy hroutí. Děti, které umějí vytvářet vazbu, dokážou procházet problémy a poučit se z nich, ty ostatní je berou jako útok proti sobě, narůstá v nich pocit zhrzenosti. To jsou pak třeba ti školní střelci, až takhle se může projevit nezájem z raného věku.

ALŽBĚTA: Důsledky se mimochodem velmi často ukazují právě u některých osvojených dětí, které mají za sebou rané dětství v ústavu. Navázání vztahu s novými rodiči ze začátku vypadá úžasně, ale kolem třináctého čtrnáctého roku se to celé začne hroutit. Osvojitelské rodiny se ocitají ve velmi nešťastné situaci, s dětmi bojují na krev a některé dospějí až k hraničním rozhodnutím, že tu péči prostě nezvládnou.

Takže raná pěstounská péče, kterou prosazujete, je především prevence budoucích problémů?

ALŽBĚTA: Ano, dá se to tak chápat. Hlavně je to ale snaha dát dítěti šanci nepropást to nejdůležitější období. Zjistili jsme, že u nás není nikdo, kdo by takovou službu dělal. Že i kdyby zákon byl co nejvstřícnější a všechno šlo hladce, vždycky vznikne nějaká prodleva, kterou miminko stráví v ústavní péči. Tuhle prodlevu je potřeba překlenout, proto jsme se do toho pustili.

Jak se to v praxi dělá? Přijdete na úřad a řeknete: Dobrý den, my bychom chtěli čerstvě narozené dítě?

VRATISLAV: My jsme nechtěli dítě, my jsme přišli nabízet službu. To je velký rozdíl mezi osvojením a pěstounskou péčí. Osvojení bývá velmi často též řešením vlastního problému, proto osvojitelé neberou děti, které nejsou právně uvolněné, kdežto pěstounská péče je řešením jiného problému. Měla by to být skutečně profesionální služba a jsme rádi, že návrh zákona, který se nyní připravuje na ministerstvu, to takhle vnímá. Tohle je jediná cesta, jak dostat děti z ústavů do zdravějšího prostředí.

ALŽBĚTA: A samozřejmě jsme o tom kroku přemýšleli řadu let. Měli jsme zkušenosti s dětmi na rozhraní dospělosti z ústavů nebo dysfunkčních rodin, které u nás trávily období přechodu k dospělosti. Manžel pracoval v dětském domově, já učila na střední škole a začaly se k nám přirozeně stahovat děti, které se nedokázaly ve svém původním prostředí vzpamatovat. Naší rodinou prošlo asi dvanáct takových dospívajících lidí, někdo zůstal pár dní, někdo několik let, než se podařilo, co potřeboval – usadit se, dodělat školu, najít si zaměstnání, bydlení.

VRATISLAV: Právě u těchhle dětí jsme si uvědomili, že napravovat důsledky rané ústavní péče je velmi těžké, daleko důležitější je začít správně na začátku. Pak jsme měli vlastní děti, a když trochu povyrostly, zjistili jsme, že nám zbývají volné síly, kapacita. Proto jsme se obrátili na úřad s touhle nabídkou.

Jak úředníci reagovali?

VRATISLAV: Když se podíváte na zprávy z neziskových organizací a státní správy, zjistíte, že v péči o ohrožené děti jsme velmi zaostali za světem. Máme největší umístění dětí v ústavech, předběhlo nás Slovensko, a dokonce i Rumunsko a Bulharsko, kdysi nejhorší evropské země. Ale naše zkušenost s úřady byla mimořádně pozitivní. Rozhodli jsme se nepostupovat skrze nevládní organizace, ale oslovit přímo sociální pracovnice a Krajský úřad Středočeského kraje. Chtěli jsme zainteresovat státní správu a úředníky, vyšlapat přímou cestu nejen pro nás, ale pro každého, kdo bude chtít podobnou službu nabízet. A musím říct, že reagovali naprosto skvěle a osvíceně.

Čím jste je přesvědčili?

ALŽBĚTA: To bylo právě neuvěřitelné. My jsme tam přišli a čekali, že je bude potřeba přesvědčovat. A pracovnice úřadu okamžitě pochopily, o co jde, a od první chvíle dělaly všechno pro to, jak to zařídit. Nikdo naši snahu neblokoval, nikdo nehledal výmluvy, proč to nejde. Nabídly nám veškerou pomoc, chovaly se mimořádně vstřícně a osvíceně. Často se píše, jak je to u nás zpátečnické a nepříjemné, my máme s úřadem úplně opačnou zkušenost.

Jak dlouho trvalo, než vaše nabídka našla svého klienta, tedy miminko?

ALŽBĚTA: Nebyli jsme pro úřad úplně neznámí, ale formálně jsme nikdy nebyli pěstouni. Takže jsme museli projít běžným školením a testy, což trvalo asi rok. Pak nám zavolali a ještě ten den jsme jeli za miminkem do porodnice a jezdili jsme tam každý den, dokud nebylo možné odvézt jej k nám domů.

Jak k takovému dítěti, které má jen načas, člověk přistupuje?

VRATISLAV: U nás se pěstounská péče někdy považuje za placenou adopci. Jako kdybyste si adoptoval dítě, a přitom dostával od státu pěstounské příspěvky. Ale to je nedorozumění. Pěstounství má být profesionální služba, přirozená náhrada za nezdravou ústavní péči, k níž patří nejen schopnost dítě přijmout, ale také jej propustit. Tohle musí být od začátku jasné.

ALŽBĚTA: Maminky mívají pocit, že dítě je potřeba vlastnit, aby šlo o emocionální vztah. Ale když hlídáte dítě nemocné sestře nebo kamarádce, můžete jej mít rád, chováte se k němu srdečně, staráte se, a přitom je celou dobu jasné, že není vaše. Pokud si to člověk srovná v hlavě, není v tom problém. Samozřejmě okolí někdy reaguje s údivem, ale přístup v naší společnosti je vůbec paradoxní. Každý člověk, který by se dostal do situace, kdy nezvládá péči o dítě, by jej dal raději třeba i sousedce, která děti vychovává všelijak, než do ústavu. Jakmile se ale jedná o cizí dítě, praxe posílání dětí do ústavů je zcela bezmyšlenkovitá a alternativa, jakou jsme udělali my, budí udivené otázky.

Co novému dočasnému sourozenci říkaly vaše dcery?

VRATISLAV: Musím říct, že v tom nám opravdu hodně pomohly. Chápaly tu situaci daleko lépe než někteří dospělí. Dokázaly si vytvořit k dítěti vztah, ale nepovažovat ho za své, chápaly, že u nás není napořád, že na svou rodinu teprve čeká. Bylo krásné sledovat, že pro děti je přirozené starat se, mít je rád, ale přitom vědět, že nevlastním.

ALŽBĚTA: Spousta lidí včetně sociálních pracovnic se nás dokola ptala, jestli dokážeme dítě pustit. Ale děti to braly jako fakt. Zjistili jsme, že pokud to máme v hlavě srovnané my, holky nemají problém.

Nemluvně jste měli v péči mnoho měsíců. Věděli jste, do jaké rodiny půjde?

VRATISLAV: Bylo u nás déle, než jsme čekali. Soudní jednání se táhlo, soudy si neuvědomují, že když jde o malé dítě, měly by pracovat rychleji. Během prvních let života je každý den nesmírně důležitý a zároveň si i budoucí rodina přece přeje, aby s osvojeným dítětem mohla všechno sdílet od co nejranějšího věku. My jsme netušili, ke komu dítě půjde, stejně jako osvojitelská rodina nevěděla, že jí bude tohle dítě nabídnuto. Obojí se stalo ze dne na den ve chvíli, kdy dítě bylo právně uvolněné.

Takže definitivní rodina také zjistila až na poslední chvíli, že bude mít dítě z rané pěstounské péče?

ALŽBĚTA: Ano, úřad vám zavolá, že má pro vás  konkrétní nabídku. Vy se dostavíte, sociální pracovnice vám dítě představí, ukážou fotografie. Ve hře je samozřejmě spousta věcí, pocity, osobní chemie, takže žadatelé mohou odmítnout. Rodina ale kývla a pak to šlo všechno velmi rychle.

Jak nová rodina přijala informaci, že dítě vyrůstalo u vás?

ALŽBĚTA: Byla to pro ně velká úleva, protože jejich největší touha byla, aby dostali dítě, které neprošlo ústavem. Jsou to osvícení lidé.

VRATISLAV: I když v jistém smyslu je to pro ně samozřejmě komplikovanější, člověk si musí srovnat své představy. Dítě v ústavu navenek vypadá dobře, zvedá ručičky jako by říkalo: „Vezmi si mě, táto, mámo.“ Právě tohle ale ukazuje, jak je traumatizované. Dítě z náhradní pěstounské péče může být zpočátku nedůvěřivé, vyžaduje to lidi, kteří netrpí komplexem méněcennosti.

Jak dlouho předávání trvalo?

ALŽBĚTA: Na začátku jsme se s osvojitelskou rodinou domluvili, že bychom to mohli zvládnout do měsíce. Nakonec to trvalo týden. Rodina byla úžasná, dokázali mluvit o všem, všechno konzultovali, chodili třeba za našimi dětmi a ptali se jich, co má a nemá dítě rádo, protože jejich pohled je jedinečný a důležitý. Po týdnu společných intenzivních příprav jsme mávali miminku přes sklo auta a od té doby bydlí ve své nové rodině. Nikdo nečekal, že to proběhne tak jednoduše. Ale pro nás tím předávání samozřejmě neskončilo, jsme neustále v kontaktu, voláme si, konzultujeme.

Je pro dítě velký šok ze dne na den změnit rodinu?

ALŽBĚTA: Na tohle se lidé často ptají, až mě to překvapuje. Dítě, které se naučilo normálně vytvářet vazbu, je ve výjimečných případech schopno ji překlopit na někoho jiného. Ostatně příroda je na to zařízená, matky dřív mnohem častěji umíraly a děti přecházely do péče babiček nebo tet. Musí-li tato situace nastat, je pro dítě nejsnazší, když přechází přímo z jedné dobré rodiny do druhé. Paradoxní je, že spousta rodičů dnes odchází docela brzy od dítěte do práce, předávají ho chůvě nebo do jeslí a nad tím se skoro nikdo nepozastaví.

Dobře, ale nějaké rozladění nutně nastane, ne?

ALŽBĚTA: Nebylo veliké. Důležité je správné načasování. Vysledovali jsme, že u malých dětí se střídají dostředivé tendence, kdy chtějí být se svými, a odstředivé, kdy mají chuť poznávat svět a další lidi. Pokud je to možné, je dobré počkat při předávání na tu odstředivou fázi, pak to proběhne snadněji.

Jako by se čekalo na vítr.

VRATISLAV: Přesně tak. Navíc nová rodina reagovala velmi dobře a dala dítěti čas, aby si zvyklo samo, nenutili jej. Cítilo, že není v tlaku, a o to rychleji pak sbližování proběhlo.

Jak bylo vám? Neříkejte, že vám nebylo smutno.

ALŽBĚTA: Vy jste smutný, když vám hlídá dítě babička?

Ne, to bývám většinou veselý. Ale to nedávám dítě pryč napořád.

ALŽBĚTA: Víte, lidé si do té situace promítají pocit odebrání dítěte, ale to je mylné. My jsme od začátku měli nějaké teoretické předpoklady, zkušenosti z ciziny a plány, ale nevěděli jsme, jak to bude ve skutečnosti probíhat. Samozřejmě že máte v jistou chvíli zvláštní pocit, jako by vám chybělo něco, na co jste zvyklý. Ale zcela převažuje pocit, že všechno krásně zaklaplo, že to, co jsme udělali, je správné a naprosto logické. Já jsem nepřišla o své dítě, hlídala jsem jej a jemu se konečně „uzdravili“ rodiče. Takhle to chápu. A když dokonce víte, že je o dítě dobře postaráno a je to výborné řešení pro jeho život, není to emočně tak náročné, jak si možná lidé představují.

Člověka to asi učí rozlišovat péči od vlastnictví. To je jistě téma nejen pro pěstounskou péči, ale pro každého rodiče.

ALŽBĚTA: Žádné dítě nevlastním, ani to, které se mi narodilo, protože vždycky směřuje do samostatného života. A jestli se s ním loučím v půl roce, ve dvou letech, ve třinácti nebo ve dvaceti, nemusí být tak důležité jako to jakým způsobem. V našem případě nad steskem převážil pocit radosti, že to funguje. Stejně tak jako když se dcera vdá, a vy víte, že se vdala dobře.

Uvidíte dítě ještě někdy?

VRATISLAV: To je samozřejmě věc jeho nové rodiny. Jen oni mohou rozhodnout, jestli svému dítěti řeknou o jeho minulosti, my doporučujeme spíš říci. Mezi věcmi, které rodině předáváme, jsou i fotografie od porodnice až k předání, na horách, u vody. Je důležité, když má dítě vzpomínky na dětství. Děti z dětských domovů, které jsme měli v rodině, takové vzpomínky vůbec neměly, neměly ani lidi, kteří by jim ho připomněli. V těch dětských domovech mají škrtnuto třeba osm let života.

Má raná pěstounská péče šanci se u nás rozšířit?

VRATISLAV: O to nám samozřejmě jde, chceme, aby se z ní stala běžná praxe. Aby sociální úřad aktivně vyhledával pěstouny a měl potřebu k nim děti umístit. Nechtěli jsme udělat nestandardní krok, ale ukázat, jak má vypadat běžný postup, který je pro dítě zdaleka nejlepší.

Dobře, ale půjde to?

ALŽBĚTA: Český systém ústavní péče potřebuje změnu, i Slovensko udělalo reformu. Evropská unie tlačí na to, aby s tím Česká republika něco udělala. Ovšem my jsme udělali s úřady naprosto skvělou zkušenost a věříme, že se věci začínají měnit. Ukázalo se nám, že není třeba s úřady bojovat a vyhrocovat konflikt, protože se s nimi dá spolupracovat. V tom je velká naděje.

VRATISLAV: A samozřejmě je důležité, aby se moderní vědecké poznatky o vývoji člověka promítly do praxe, což se zatím děje málo. Když někdo řekne, že dítě v prvních měsících nemá žádný citový život a moc toho nepotřebuje, je jasné, že mu uniklo zásadní poznání posledních dvaceti let. Totiž že u dítěte je každá minuta drahá a nenávratná. Pak se nelze divit, že se systém nemění. Přitom v zahraničí jde opravdu o normální praxi – nedávno nás navštívila známá ze Spojených států a divila se, že tu raná pěstounská péče nefunguje. U nich čekají stovky takzvaných profesionálních rodin, až jim sociální pracovnice zavolá, aby se dočasně postarali o novorozeně, dokud si ho nepřevezme adoptivní rodina.

Najdou se další ochotní pěstouni?

VRATISLAV: Na nás se už obrátilo několik rodin s tím, že by chtěly dělat podobnou péči. My se je ale snažíme ze začátku spíše odradit, protože to opravdu není práce pro každého. Mít rád děti je strašně fajn, ale není to dostatečná kvalifikace. Důležité je dobře se připravit na to, že cílem téhle péče je předání dítěte, to je ten hlavní a důležitý výsledek. Patří k tomu i přijetí faktu, že vy nerozhodujete, kam dítě půjde dál, jestli se vrátí do původní rodiny, půjde k osvojení. Nevíte ani, jak dlouho to bude trvat.

ALŽBĚTA: U nás někdy dochází k tomu, že bezdětní lidé čekající na osvojení jsou frustrovaní tím, jak dlouho to trvá, a začnou ustupovat z původních představ. K pěstounství se někdy uchýlí proto, aby vyplnili svou potřebu, což je jistě pochopitelné, ale nevhodné. Takže tohle je potřeba zájemcům vysvětlit. Chystáme se pro ně vytvořit materiály s touto problematikou, dělat osvětu i pro sociální pracovníky, soudce, těhotné matky ve složité situaci. Kdyby se systém rané pěstounské péče rozběhl, pro ně to může být vysvobození. Představte si matku, která nechce dítě a zvažuje interrupci, anebo ústav. To je těžká volba. Pokud bude existovat lepší alternativa, možná na interrupci nepůjde.

Jak se vlastně žena, která nabízí tuhle péči, živí? Pobíráte nějakou dávku?

ALŽBĚTA: Když mám v péči dítě, jsem člověk na mateřské dovolené, takže beru rodičovský příspěvek a odměnu pro pěstouna. Problém je, že když předám miminko, jsem vlastně v tu chvíli bez zaměstnání. A do té doby, než přijde další miminko, žádné peníze nedostanu. Přičemž nastoupit do zaměstnání a za pár týdnů jim říct na shledanou, mi připadá zoufale nezodpovědné. Tohle není ještě vychytané, ale mělo by se to nějak ošetřit, už proto, že naše péče je mnohem levnější než ústav. Máme štěstí, že naši rodiče jsou nám v tomto opravdu velkou oporou, skvěle přijali roli babiček a dědečků na přechodnou dobu a i v mezičase nás významně podporují.

Znamená to, že chcete nabídnout svou službu dalšímu dítěti?

ALŽBĚTA: Samozřejmě, už je nabídnuta. Až některá sociální pracovnice, která o nás ví, bude v kontaktu s matkou, která se nechce nebo nemůže starat o své dítě, může zvolit tuhle alternativu. V praxi to zatím bohužel neběží samospádem, takže jsme v této chvíli volní.

VRATISLAV: Dodal bych k tomu, že pokud nějaká sociální pracovnice odjinud čte tenhle rozhovor a o takovém dítěti ví, ať se obrátí na Středočeský kraj, oni nám dají vědět. Čekáme, až zazvoní telefon, a jedeme do porodnice.

MANŽELÉ HLÁSKOVI

Vratislav Hlásek (43)  Kouč, vede semináře osobního a profesního rozvoje a komunikačních dovedností pro podnikatele. Dříve pracoval jako vychovatel v dětském domově v Pyšelích.

Alžběta Hlásková (42) V současné době je v domácnosti. Dříve učila na střední rodinné škole v Praze a pracovala jako rehabilitační pracovnice. Manželé Hláskovi mají dvě dcery ve věku osm a deset let.

Pohled z druhé strany

Podmínkou rozhovoru o rané pěstounské péči bylo utajení identity osvojeného dítěte a jeho současné rodiny. Nová matka ale souhlasila, že bude anonymně vyprávět o své zkušenosti a pochybnostech.

Jak jste se cítila, když jste se dozvěděla, že budete mít dítě z rané pěstounské péče a ne z ústavu?

Byla jsem nadšená. Vždycky jsem hluboce toužila po tom, abychom mohli adoptovat dítě, které stráví v dětském domově nebo kojeneckém ústavu co nejkratší dobu. Dokonce jsem i řešila, jestli bychom zvládli vzít si dítě z dětského domova. Věřím, že tamější pečovatelky dělají, co můžou, ale i přesto takové děti nutně mají různé deprivace.

Nebála jste se, že už to miminko bude mít s pěstouny silný vztah?

Je pravda, že když jsem přijela k Hláskovým a viděla jsem, jak jejich rodina dobře funguje a jak je to miminko na ně fixované, tak jsem se toho lekla. Říkala jsem si, jestli to celé zvládneme, jestli budu umět být dobrá máma, a začala jsem se s nimi srovnávat. Ale to miminko to udělalo za nás, samo nám s tím pomohlo.

V jakém smyslu?

Scházeli jsme se Hláskovými opakovaně, nebylo to tak, že bychom přijeli a rovnou si miminko odvezli. Pak byli zase oni u nás, a dokonce u nás i spali, kdybychom v noci měli nějaké problémy, přestože už jsem péči o miminko v podstatě převzala.

Když se definitivně ocitlo u vás, jak jste to prožívala?

Ono už u nás bylo celkem zvyklé, znalo to tam. Navíc máme psa, což pro něj bylo velké lákadlo, těšilo se na něj. Je ve věku, kdy už umí první slova, i když je ještě nespojuje do vět.

Takže „mámo“ už říká vám?

Ano. Hláskovi se mu vůbec nesnažili říkat, že jsou jeho rodiče, nepodporovali ho v tom. Samozřejmě to slyšelo od jejich dcer a napodobovalo je, ale oni je v tom neutvrzovali. Když jsem mu tedy začala říkat, že já jsem jeho maminka, téměř okamžitě mě tak začalo oslovovat.

Nakolik vám tedy Hláskovi s adopcí pomohli?

Měli to promyšlené, hned bylo jasné, že to nejsou hazardéři, kteří by se do něčeho vrhli a pak nevěděli, jak nastalou situaci řešit. Ani nás nijak neúkolovali, nepoučovali, spíš podávali návrhy. Viděla jsem, že se drží zpátky, dávali miminku prostor, aby si na nás vytvořilo vazbu. Rozhodně jsem ani na chvíli neměla pocit, že bychom se o něj nějak přetahovali. Vzájemná důvěra postupně stoupala, bylo skvělé, že jsem s nimi mohla konzultovat různé problémy a pochybnosti.

Například?

Třeba jednou začalo naše dítě chodit ke dveřím a dožadovalo se, že chce ven, což jsem si vyložila tak, že od nás chce odejít. A tak jsem skoro v slzách volala Alžbětě, co se děje. Ale ona mě uklidnila, že se to stávalo i jim, že to miminko jen hrozně rádo chodí ven, že to neznamená, že chce odejít od nás.

Plánujete mu jednou říct, že jste ho adoptovali z pěstounské péče?

Ano, určitě. A jsem ráda, že ho potom budu moct poslat za Hláskovými, kteří znají jeho historii od narození, a říct mu: Poslechni si od nich, jaké to tehdy bylo. Je pro mě úlevné vědět, že jeho historii ještě někdo zná a že jsou to spolehliví lidé. Cítím je jako prodlouženou rodinu. Vím, že u nich najde bezpečné místo, kde ho přijmou a zase ho nasměrují zpátky domů.