Svět pomíjivosti

Tento sloupek nemá být jen dalším rozvedením tezí G. Lipovetského, ale spíš upozorněním na to, do jaké míry se dnes kulturní procesy znovu připodobňují přírodním. Celá civilizace, a zejména její západní větev, byla charakteristická tím, že byla budována „na věčné časy“. Mnoho středověkých kamenných staveb stojí podnes, rukopis Bible na pergamenu byl, jsa uskladněn v suchu, takřka věčný, lněná košile vydržela celý život. V přírodě vidíme pravý opak – okvětní plátky jabloní jsou krásou na několik málo dnů, loňské listí je to tam a i to letošní se po jaru rozvíjelo s krátkodechou pýchou.

Je pozoruhodné, že v pozdních civilizačních fázích pozorujeme přechod ke stejné krátkodechosti, jakou zná příroda: Firma, která by vyráběla mixéry nebo trička na celý život, by nutně zkrachovala. Každý rok přináší spoustu knižních i filmových bestsellerů, o nichž se napřesrok neví. Jediný úspěch, který známe, je úspěch okamžitý – není už zneuznaných géniů, které by po vzoru Petra z Chelčic či Rogera Bacona někdo po staletích s podivením oprášil. Podobně je tomu třeba s mimořádně krásným motýlem: pokud nezanechá potomstvo, za několik týdnů se promění v hrstku drti.

Snad chybí jen to, aby naše produkty, od PET lahví po informační nosiče, byly snadno bakteriálně rozložitelné. I průměrná vědecká publikace dneška má životnost tak nanejvýš pět let, než zapadne do věčného zapomnění. Tvrdí se, že v přítomné době vznikne za dva roky více textů nežli od počátku věků do konce 20. století. Nevím sice, jak a kdo by něco podobného mohl spočítat, jisto ovšem je, že exponenciální křivka růstu jejich produkce je neobyčejně strmá. Zápisky typu „jak to vidím já“ bobtnají neuvěřitelnou rychlostí a události na sociálních sítích mají životnost menší než jepice. Ovšem i knižních titulů vychází na celé planetě nejvíc, co kdy za rok vyšlo, byť také v nejmenších nákladech, jaké kdy byly. Čte je už málokdo – jsou příliš dlouhé, spíše představují jakýsi objekt reprezentace. Kdopak je jednou použije jako biopalivo?