Relax plný karambolů

Nejprve zazvoní. Když to nepomůže, tak zakřičí. A když ani poté neuskočíte, hodí vám „myšku“ zprava a s kroucením hlavy se ženou dál. Že to znáte? Nápadně to připomíná chování řidičů, kteří brázdí české dálnice v silných a rychlých autech. Až na to, že tohle je obrázek z tuzemských cyklostezek, kde se společně s koly pohybují také chodci a bruslaři. Není tu nouze o kolize ani o sprosté nadávky. Kdo si přijel odpočinout, může rychle získat pocit, jako by se ocitl v absurdním filmu.

Když je nejhůř, tak zakřičím

„Pro kočárky je to tu nebezpečné, stejně jako pro malé děti na kolech,“ vysvětluje mladý tatínek s kočárkem Pavel Klúčovský, proč na brněnskou cyklostezku vyráží s kočárkem jenom mimo špičku. Vozit kočárek na hladkém asfaltu podél Svratky je pohodlné, a navíc tu nejsou auta. Cyklostezka je rovněž lehce dostupná městskou hromadnou dopravou a přímo protíná centrum města. Nejvytíženější úsek začíná u Brněnské přehrady a končí u obchodního centra Olympia.

Usměvavá maminka Anna Římanová bezpečnost nepodceňuje a s dcerou na brusle vyráží pro jistotu jen s manželem, aby ji uhlídali. Pana Římana minulý rok srazil rychle jedoucí bruslař, naštěstí to odnesla jen tepláková souprava. Přesná čísla nehod na cyklostezkách nikdo nezná, protože policejní statistika na ně nemá samostatnou kolonku, ale představa, že dítě srazí bruslař řítící se po trase třicítkou, patří mezi noční můry.

Někdy ani upozornění tlesknutím nebo cinknutím zvonku v hustém provozu nemusí stačit. „Když je nejhůř, tak zakřičím, a když člověk přede mnou neuskočí, tak se stane karambol,“ vysvětluje princip varování bruslař v červeno-černém dresu pan Nagy.

Jako závodník vypadá i Michal Králík, jezdec na horském kole se sluchátky v uších. „Jezdím asi třicítkou, ale na nebezpečných úsecích si dávám pozor,“ popisuje svůj styl. Podle něj představují největší problém rodiny na bruslích. „Hrozně zbrzďují a roztahují se po celé trase,“ zlobí se mladík.

Na pražské páteřní cyklostezce A 2, která kopíruje tok Vltavy na celém území metropole, je situace stejná jako v Brně. Všichni si navzájem překáží a nikdo moc nebere ohled na ty pomalejší. Na nábřeží se chodci nejraději prochází po hladkém pruhu určeném pro cyklisty. Což však většinu jezdců nepřiměje ke zpomalení a raději objíždí pěší zprava zleva. Když se pak přidávají do provozu i bruslaři, zabírají na úzké cyklostezce spolehlivě celý jízdní pruh. Nebo dva, když vedle sebe jedou dvě bruslařky: Bára s Klárou přiznávají, že místy jezdí vedle sebe, ale nechápou, že jsou na ně cyklisté hned sprostí.

Bruslařka Markéta Kratochvílová si na pražské stezce pochvaluje především hezkou přírodu podél řeky a dodává, že „jezdit na Ladronce pořád dokola je nuda“.

V Brně jsou dva ovály přímo u stezky. První vede kolem bikrosové dráhy v blízkosti bistra U Lampy. A druhý, vyhrazený pouze pro in-line bruslaře, je součástí Olympia parku hned za stejnojmenným nákupním centrem. Při pohledu na areál však člověk zjistí, že návštěvníci spíš dávají přednost jiným atrakcím, například lezecké stěně nebo dětským hřištím. Ani více než kilometrový ovál tak výrazně nepomáhá odlehčit provozu na vytížené cyklostezce. Od prosince 2009 do listopadu 2010 napočítala společnost Partnerství v brněnské části Komárov přes půl milionu lidí (zahrnuti jsou cyklisté, pěší a in-line bruslaři).

Žít spolu

Ke zlepšení situace by podle mnohých přispěla výstavba dalších kilometrů cyklostezek a rozšíření těch stávajících. Třímetrová šířka je nedostatečná i podle francouzského odborníka na alternativní dopravu Nicolase Mercata. Pokud rozšíření neumožňuje například okolní zástavba, doporučuje Mercat alespoň snížit rychlost pod 25 kilometrů za hodinu. „Snažíme se rozšiřovat stezky na čtyři metry, přidat vodorovnou čáru oddělující protisměr a zapojit policisty, kteří občas kontrolují sníženou rychlost,“ popisuje Mercat přístup ve Francii.

„Aby se ušetřilo, staví se třímetrové stezky a pak dochází k problémům,“ přidává se Gerd-Axel Ahrens, profesor dopravy na Technické univerzitě v Drážďanech. Ahrens má v rámci projektu Central MeetBike pomoci aplikovat zkušenosti z Německa v českých městech.

„Hlavní problém je v lidech. Proč si například někdo, kdo sem jde běhat, dá sluchátka do uší?“ diví se padesátník na koloběžce Libor Pečenka. Na nedostatek vzájemné ohleduplnosti si stěžuje také Adolf Jebavý, který pracuje na brněnské radnici jako cyklokoordinátor. „Chování lidí vůči sobě není otázkou segregace ani integrace, ale úcty, která nám schází.“ Rozdělení stezek pro pěší a pro cyklisty by podle Jebavého nepřineslo žádný výsledek: „Museli by tam hlídat policisté, ale ti by toho nebyli schopni, protože nejsou schopni ani kontroly ve městě.“

Oddělování tras pro cyklisty a chodce při výstavbě nových cyklostezek nevidí jako řešení ani Jaroslav Martínek, který koordinuje cyklistickou dopravu v Česku coby zaměstnanec ministerstva dopravy. „Stezky pak budou širší a širší a to nikam vede. Naučme se raději žít zase spolu,“ shoduje se Martínek s Jebavým.

K tomu je třeba dodat, že řeč zatím běží pouze o rekreační cyklodopravě. Ale co až se kola stanou podobně jako na Západě masovým způsobem dopravy ve městech? Pak bude koňská dávka vzájemné tolerance opravdu nutná. Jak připomíná profesor Ahrens: „Je třeba se vcítit do potřeb lidí, kteří jsou kolem nás. Každý by si měl uvědomit jednu podstatnou věc: z řidičů se občas stávají chodci a z chodců cyklisté.“

Autor je spolupracovníkem redakce.